Přípotoční „lánová“ obec Studený (Kaltenbach), leží v údolí Studeného potoka (Kaltenbachtal) pod severozápadními svahy Studence (Kaltenberg) a Bukoviny, asi 8 km severně od České Kamenice při silnici do Dolní Chřibské. Chudý, odlehlý, zvláštní romantický kraj. Krajina plná tajemství a vnitřního půvabu, pískovcově skalnatá, kopcovitá, plná lesnaté krásy. Kraj, který do sebe vtahuje zvláštní magickou silou, z níž se nelze vymanit. Kolik krásy a tajemství pronikne hluboko do nitra a navždy tam zůstane, až zatoužíš seznámit se s těmi, kdo jeho krásu odkryli dávno před tebou. Ti lidé ale již většinou nežijí, jsou dávno mrtvi. Přesto je tak lákavé dozvědět se mnohem více o krajině plné tajemství a o historii tohoto místa.

Za vlády krále českého, rakouského, štýrského a korutanského vévody, markraběte moravského a pána naonského přístavu Přemysla Otakara II. dosáhl český stát obrovského rozmachu, který přinesly nejenom vojenské výboje, ale hlavně rozmach měst, obcí a rozkvět řemesel. Na pozvání Přemysla II. přicházejí do Čech obyvatelé z jiných zemí, aby za různé značné úlevy zakládali a budovali nové obce a vesnice všude tam, kde byl dosud dostatek nevyužité půdy. Nejsilnější skupinou z nového obyvatelstva byli Němci, kteří převážili původně slovanské obyvatelstvo. V každém případě tehdy české země prošly obrovskou modernizací, která se dá srovnat asi s průmyslovou revolucí v 19. století. Byla to stavba měst, kolonizace, totální přestavba společnosti na středověký model pána a poddaného. Tím se české země začlenily do procesu, kterým vznikala moderní Evropa. V 60. letech 13. století tedy probíhala v Čechách vrcholná středověká kolonizace, která byla po roce 1280 v hrubých rysech ukončena. Když už byly osídleny snáze přístupné nížiny, kolonizace se přesunula i do horských oblastí. Z té doby jsou na Českokamenicku typické „lesní lánové vsi“. Dlouhé vesnice, táhnoucí se často podél vodních toků, výrazně převažují nad místními sídelními typy. Vyznačují se do té doby neobvyklou pravidelností, s níž byl ke každému stavení přiměřen jeden dlouhý pruh půdy. Při zakládání vesnic lokátor vyměřil v určené oblasti jednotlivé příděly půdy, na kterých se usadili sedláci. Půdu měli od vrchnosti propůjčenou (lehen), proto mluvíme o lenním vztahu a příděl půdy se nazýval lán. Zemědělská půda se táhla od stavení směrem k lesu. Majitelé domů byli pevně spojeni se svým hospodářským zázemím. V blízkosti komunikace a potoka lze spíš odhalit usedlosti, které vznikaly až v pozdější době. K jejich gruntům už často nepatřily polnosti a pokud ano, bývaly hůře přístupné, vzdálené od usedlosti. Jejich majitelé se převážně živili řemeslem. Méně výhodné polohy podél cest v prolukách a na okrajích obce bývaly domovem spíše sociálně slabších vrstev obyvatel. Ovšem i zde je možné najít řadu výjimek jako je poloha pily nebo mlýna. Organizátorem probíhající kolonizace byl pravděpodobně někdo z rodu Markvartů, snad samotný Markvart ze Šarfenštejna – Ostrého.

Nejstarší nepochybný doklad z této oblasti je o České Kamenici, a váže se k roku 1352. Tehdy byl v Čechách po dlouhé době vybírán takzvaný „papežský desátek“ – daň, kterou muselo odevzdat duchovenstvo papežské kurii ze všech svých příjmů. Do zachovaného seznamu desátků, které odevzdali kněží z celých Čech, si papežský výběrčí poznamenal rovněž faru, kterou označil jako „Kemenycz oppidum“. Kromě existence zdejšího farního kostela dokládá rovněž, že Česká Kamenice již tehdy byla městem. Za latinským výrazem „oppidum“ – město, městečko – se skrývá městská obec se svými právy a výsadami tak jak ji poznáváme z mladších pramenů. Je proto zřejmé, že Česká Kamenice jako město byla založena již řadu let před rokem 1352. V roce 1380 udělil Jan z Michalovic České Kamenici právo vést městskou knihu, která je druhou nejstarší městskou knihou na území Čech. První skutečná listina je z ledna 1383. Během svého pobytu udělil touto listinou Jan z Michalovic měšťanům České Kamenice, stejně jako obyvatelům Chřibské a ostatních vesnic, které náležely k obvodu městského soudu, právo dědit majetek v širokém okruhu příbuzných v rámci panství. V té době vznikly v bezprostředním okolí České Kamenice vsi Kunratice (1281 – Kundrátova ves, 1380 Kunradsdorf – Kunratice). Soudí se proto, že vsi nesou jméno svých lokátorů – podnikatelů, kterým pán půdy ověřil vysazení vsi a kteří se poté stávali dědičnými rychtáři. Dalšími vesnicemi byly Jánská (1380), Veselé (1381), Kerhartice (1382) či Líska (1398). Lipnice (německy Limpach) je zmiňována již od roku 1392 ve jménu rodiny Limpacherů a tak se zdá, že již tehdy existovala i tato ves. Jméno místa „Limpach“ (z toho také jeho překlad do češtiny jako Lipnice po roce 1945) se většinou vysvětluje jako „Lindenbach – Lipový potok“. Ve dvacátých letech se poukazovalo na možnou souvislost se starým názvem lipnických rolí „Lincht“ podle „Lenne“ = špičatý javor, tedy původně „Lennebach“. Není možné ani vyloučit, že jméno mělo vyjádřit protiklad ke jménu Studený potok a mělo původně znít „Lindbach“ = vlažnější potok. Pokud se týká příslušnosti k panství, prodělala Lipnice stejný vývoj jako Studený. Jako nejčastější známka o existenci místa se uvádějí zmínky o jménech osob „Peter Limpacher“ a „Jekel Lympecherz son“ z let 1392, resp. 1401 v kamenické městské knize. Snad se zde jednalo o majitele Limbauerhofu, který měl být dědičným statkem. Samotné jméno osady se uvádí v letech 1457, 1460, 1543 (o 1515), 1614, 1619 a 1635 jako „Limpach“, „Lympach“ a „Limpoch“ v českém centrálním archivu (Dvorské a zemské desky). Ještě roku 1720 je zmiňováno jméno Limbach = Lipnice na Müllerově mapě Čech z roku 1720. Vzhledem k blízkosti Studeného a faktu, že obce Lipnice a Studený vždy tvořily jeden celek, je možné předpokládat, že i zde již v té době vznikla lesní lánová ves. Z této doby však není doložena žádná písemná zpráva o jeho existenci. Struktura jeho plužiny však napovídá, že pravděpodobně ves Studený již existovala.

Poprvé je písemně osada Studený zmiňována roku 1428 jako Kaltenbach (Studený potok). Údajně je pojmenována podle pramene neobvykle chladné vody (asi okolo 1,25 st. C) vyvěrající na severovýchodním svahu Studence – Kaltenberg (Studený vrch). Studený vrch dosahující výšky 736 m n.m je výrazný, ze všech stran zdaleka viditelný rozložitý čedičový vrch o široké základně. Leží asi 4 km severovýchodně od České Kamenice mezi osadami Studený a Líska. Je nejzápadnější dominantou Lužických hor. Studený potok protéká hlubokým skalnatým údolím mezi Studeným vrchem a Bukovinou přes osadu Studený a vlévá se do Chřibské Kamenice. Od svého založení Studený patřil k šarfenštenskému panství a po roce 1535 k nově zřízenému českokamenickému panství, jehož součástí zůstal až do správní reformy v roce 1850.

V městské knize České Kamenice z roku 1451; byl zmíněn nějaký „Nickel Tewsenner“, syn Barbory Tewsenerin z „Kaldenbachu“ – Studeného. Ve stejném zdroji je roku 1457 zmíněn i “Nickel z Caldenbachu“ (Milein Peter z Dolního Prysku versus sestra Nickela Bucheho ze Studeného; Nickel byl v té době ve vojsku, usedlost prozatímně užíval Milein, měl ji dle práva v případě potřeby uvolnit švagrovi, či jeho potomkům.) V roce 1488 se o místě psalo jako o Kaldenbachu. Další staré zmínky pocházejí z Dvorských lenních desek a Zemských desek, a sice 1457 „Kaldinbach“, 1543 (o 1515 „v Kaldinbachu“), 1547 „Kaldenbach“. Roku 1570 byl rychtářem ve Studeném Nickel Schubert. Roku 1647 se objevuje ještě název „Kaldenpach“. I v českých záznamech zůstalo místní jméno nepřeloženo. V seznamu robot kamenického panství z roku 1639 se píše o Kaltenbachu – “vyčistí „Schwarzer Hiller“ (obyvatelé měli v robotních povinnostech i práce na senoseči, toho roku je plnili na Schwarzer Hiller Räumichtu). Od té doby se dále setkáváme téměř výhradně jen s moderním způsobem psaní jména obce Kaltenbach.

Studený a Lipnice spadaly pod farnost městského farního kostela svatého Jakuba v České Kamenici a byly stejně jako tento kostel od poloviny šestnáctého století až do roku 1630 luteránské. Po Bílé Hoře muselo obyvatelstvo tak jako v celých Čechách konvertovat ke katolické víře. Obyvatelé poslušně vykonávali všechny závazky ukládané katolickou naukou a vrchností ale mnozí z nich po večerech tajně sloužili v rodinném kruhu postaru obřady, jak jim velela jejich vlastní duše. Po Bílé Hoře tvořily českokamenickou farnost obce Česká Kamenice, Horní Kamenice, Dolní Kamenice, Kunratice, Filipov, Lipnice, Studený, Líska, Horní Prysk, Dolní Prysk, Falknov, Mlýny, Kamenický Šenov, Jánská, Všemily, Srbská Kamenice a Jetřichovice. Na krátkou dobu byla v druhé polovině 16. století obec Studený přifařena ke kostelu zasvěcenému Janu Nepomuckému v Jetřichovicích. Pro komplikace však byla obec po krátké době opět přičleněna k farnosti Česká Kamenice. Matriky pro Studený a Lipnici jsou, stejně jako všechny ostatní kostelní knihy České Kamenice, uchovány již od roku 1630.

V roce 1654 měla obec Studený 30 domů, z nichž jeden sloužil jako šenk. Údajně nejstaršími domy v obci byla usedlost (v pozdější době) „U Zimmerů“ s čp. 19 a 20., kde bývala prý i dědičná rychta, jak ve své kronice uvádí Ernst Vater z Rynartic. V městské knize z té doby je uvedeno, že na pozemcích Kaltenbachu – Studeného žije 13 sedláků, 3 zahradníci a 14 domkářů. Jména sedláků (majitelů 10 až 15 štrychů orné půdy) zněla: Austen, Král, Krauß(e), Löhnert, Stelzig; jména půlláníků (polosedláků, v majetku měli 3 až 4 štrychy): Austen, Fiedler, Hübel, Kepert (2), Richter, Stelzig, Zeckert. Výčep včetně 15 štrychů půdy vlastnil Austen Martin. Jeden sedlák obchodoval s dobytkem. Domkáři se nechávali najímat jako nádeníci, 5 z nich vyrábělo šindele. V Lipnici roku 1654 žilo 6 sedláků (majitelů 6 až 12 štrychů orné půdy) a 3 domkáři na pozemku obce, dohromady zde tedy bylo 8 domů. Z domkářů byli dva označeni jako muzikanti. Jména sedláků zněla: Eschler, Hübel, Lehnert, Palme a Schiffner.V roce 1713 měla Lipnice o jeden dům více než 60 let předtím a měla tedy 9 domů. Jeden obyvatel byl brusičem a 4 chodili jako podomní obchodníci. V Müllerově mapě z roku 1720, Josefínské mapě z roku 1781/82 a v záznamech topografa Schillera (1787), který zde uvádí 17 domů (čísel popisných), je uvedena jako Limbach. Teprve u topografa Sommera (1833) se znovu vynořuje psaní názvu obce jako „Limpach“. Tento název se pak již konečně ustaluje. Tehdy měla Lipnice (Limpach) 23 domů a 152 obyvatel. Podle sčítání lidu z roku 1869 a 1890 žilo v Lipnici pokaždé 141 obyvatel, v roce 1910 to bylo 144 osob, samí Němci. Nejčastější příjmení v Lipnici byla v roce 1934: Schiffner (7), Rehnelt, Richter, Schiefner, Stelzig (vždy po 2).

V roce 1717 bylo ve Studeném registrováno 18 hospodářů a 19 domkářů. Mezi obyvateli byli 4 obchodníci s obilím, 1 forman, 1 sklenář, 1 mlynář s jednokolovým mlýnem a 4 cestující obchodníci. V letech 1724 – 1727 je Studený na českokamenickém panství zařazen ve skupině lidnatosti do IV. stupně k dalším 7 obcím s počtem obyvatel 301 – 400 – jsou to obce Rynartice, Krásný Buk, Jánská, Líska, Kunratice, Studený a Horní Chřibská. Lipnice má počet obyvatel do 100. V„Topografie des Königreiches Böhmen, Kreis Leitmeritz“ z roku 1787 Schiller Jaroslav zaznamenává ve Studeném 67 čísel a – jak již bylo uvedeno – v Lipnici 17 čísel. Roku 1833 je uváděn Studený jako selská vesnice mající 78 domů a 428 obyvatel, 1 školu a 1 mlýn. Lipnice měla v roce 1717 jen 9 domů, ale do roku 1833 jejich počet vzrostl na 23; osada dosáhla v tom roce nejvyššího počtu 152 obyvatel.

V letech 1724 – 1727 je Studený na českokamenickém panství zařazen ve skupině lidnatosti do IV stupně k dalším 7 obcím s počtem obyvatel 301 – 400 – jsou to obce Rynartice, Krásný Buk, Jánská, Líska, Kunratice, Studený a Horní Chřibská.

Soudní pravomoci převzaly od 1. července 1850 nově vytvořené okresní soudy. V politickém okrese Děčín vznikly tři okresní soudy s přibližně stejně velkými obvody: Děčín, Benešov a Česká Kamenice. Do českokamenického soudního okresu spadaly celkem 23 katastrální obce se 14 osadami o celkové rozloze 184 m2 a s 24 155 obyvateli. Česko Kamenický okresní soud byl oprávněn řešit pouze civilní žaloby do sporné částky 500 zl. a drobné delikty (přestupky) a vedl agendu pozemkových knih. Závažnější trestná činnost spadala pod pravomoc okresního soudu v Děčíně. Součástí Českokamenického soudního okresu se staly především obce bývalého panství ( v závorkách jsou uvedeny jejich osady): Česká Kamenice (Pekelský Důl), Dolní Kamenice (Filipov, Huníkov), Dolní Prysk, Horní Kamenice (Vesnička) Horní Prysk, Jánská, Jetřichovice (Zadní Jetřichovice), Kamenická Nová Víska, Kamenický Šenov, Kerhartice, Kunratice, Líska, Mistrovice (Nový Oldřichov), Mlýny (Dolní Falknov), Nová Oleška, Štely (Prácheň), Rynartice, Srbská Kamenice, Stará Oleška (Lužná, Okrouhlík), Studený (Lipnice), Veselé (Veselíčko, Markvartice, Víska pod Lesy), Všemily a Vysoká Lípa.

I v 19. století připadaly obce Studený a Lipnice pod českokamenický děkanát.

Obecní úřad Studený zaznamenal v roce 1850 nejvyšší počet obyvatel – 684 osob. K obecní správě obce Studený náležela od roku 1850, kdy byl ustanoven pojem politické obce, i osada Lipnice. Tato osada, jak svědčí fond obce z té doby, měla vlastní osadní výbor, osadní radu a osadního starostu. V roce 1857 žilo ve Studeném 554 obyvatel. Do roku 1869 se stav obyvatelstva snížil již na 539, žijících v 89 domech. Podle příručky „Vollständiges Ortschaften Verzeichnis“ z roku 1882 bylo podle sčítání v roce 1880 v celé politické obci, to znamená Studený a Lipnice, 642 obyvatel, z toho ve Studeném bylo 484 obyvatel v 91 domech a v Lipnici 158 v 32 domech. Roku 1890 uvádí tato příručka počet obyvatel ve Studeném 392 a v Lipnici 141. Tento stav se však do roku 1930 ve Studeném snížil na 77 obydlených domů, ve kterých žilo 264 obyvatel. Poštovní úřad v České Kamenici oznámil roku 1932, že je ve Studeném celkem 73 domů, z nich 8 neobydlených. Žilo zde v tuto dobu 264 obyvatel. V roce 1934 bylo v obci Studený obydleno 69 domů a přihlášeno bylo již jen 67 majitelů domů s celkem 264 obyvateli. Ostatní domy byly již neobydlené.

Válečné ztráty obce Studený během II. světové války obnášely 30 padlých a pohřešovaných. V percentuálním vyjádření se 17 % – vyjádřeno podle mužského obyvatelstva v roce 1939 – patřily k nejvyšším v celém kraji Děčín-Podmokly (Bodenbach).

Do roku 1945 byla obec Studený osídlena téměř výhradně Němci, jejichž odsun započal v červenci toho roku. V letech 1945 – 1946 byli odsunuti až na zcela nepatrné výjimky téměř všichni obyvatelé Studeného. Během roku 1946, bylo obyvatelstvo v obci z malé části smíšené ještě s původním. Výměna obyvatelstva byla definitivně dokončena až roku 1947. V roce 1959 se nacházelo téměř 60 % dřívějších obyvatel za Studeného ve Spolkové republice Německo a 40 % v bývalé Německé demokratické republice.

Většina chalup přišla o své obyvatele – zemědělce a zemědělské dělníky, zahradníky, domkáře, tkalce, nádeníky, pěstitele zeleniny, různé řemeslníky, obchodníky a hostinské, majitele mlýna a pily i jejich zaměstnance. Na jejich místo přicházeli v průběhu podzimu 1945 noví osídlenci české a slovenské národnosti a také dvě rodiny reemigrantů Čechů z Volyně. Zcela první příchozí byli z řad „romantických hazardérů“, kteří neměli co ztratit a v řadě případů spoléhali na bezpracné zisky. Kromě těchto „zlatokopů“ ale přicházeli i lidé, kteří chtěli a někteří z nich i uměli na majetku, zbylém po německých majitelích, skutečně hospodařit. Jen do některých domů přišli noví obyvatelé. Radikálně se změnil charakter celé obce. Pouze malá část z prvních osídlenců se zde však usadila natrvalo. Noví obyvatelé neměli dlouho k nově nabyté domovině žádný vztah.

Po válce bylo zničeno mnoho cenných dokumentů, které bychom dnes vyvažovali zlatem. Tak například veškeré knihy z jednotlivých domů a rodinné fotografie a písemnosti původních obyvatel byly svezeny do jedné stodoly. Fotografie a písemnosti skončily v ohni, knihy byly odevzdány do sběru starého papíru. Děti ze studenecké jednotřídní školy počtu sedmnácti školáků vyhrály díky tomu celorepublikově I. místo ve sběru starého papíru a za odměnu jely na výlet do Prahy, kde navštívily Divadlo Spejbla a Hurvínka. Tenkrát však byla doba hektická, plná emocí a nikdo nepomyslel na historii místa.

Osídlenců nebylo dost, aby zabrali všechny usedlosti. Majetek, který zbyl po Němcích, byl v první vlně „divokého odsunu“ odvezen, rozkraden a zničen. Uprázdněné a zdemolované domy, které nebyly obsazeny vůbec, byly během času totálně a nenapravitelně zničeny. Domy rychle chátraly, když v nich nikdo nebydlel, nikdo jim nevěnoval žádnou péči a nedával jim svoji lásku. Nikdo v nich nežil svůj život a osud, němě čekaly na svůj zánik. Některé z nich zcela záhadně vyhořely, některým pomohl poslušný aktivní člověk, ostatní zdolal neúprosný zub času. Obec Studený se proměnila v místo, kde se přestalo žít. Zachovala se nepatrná část materiálních hodnot, kulturní duchovní hodnoty zanikly dokonale. Původní duch místa byl silně poškozen. Teprve chůzí po cestách, které náhle nesmyslně končí, podél zídek vybraného kamení, které neoddělují louky a pole, po stranách příkopů u silnice s na kost černými pahýly jabloní a višní, teprve chůzí kolem zbytků lidských obydlí objevíme, co vše skutečně zmizelo. Vesnice byla dosídlena jen částečně. Co zbylo, mohli k rekreačním účelům získat různí uchazeči. Na podzim roku 1946 obsadili chalupy různé hodnoty – zbytky těch, které neobsadili noví osídlenci – tzv. rekreanti převážně z Prahy. Domy byly laciné a bylo jich tolik, že neměly relativně žádnou cenu. Motorem záchrany mnohých obytných domů se do budoucna stali „chalupáři“ svojí chvályhodnou péčí o chalupy.

V roce 1950 žilo v obci po odsunu německého obyvatelstva po roce 1945 53 nově dosídlených lidí. Někteří z nich byli rekreanti žijící zde v důchodu. Také oni mají zásluhu, že mnoho z 59 domů, které v obci z té doby zbyly, ještě slouží alespoň jako rekreační objekty.

Na základech mnohdy velmi pěkných, nenávratně zničených, domů jsou od roku 1968 překotně stavěny novodobé chaty a do obce se pozvolna začíná vracet život. Nejnižší počet obydlených domů trvalými obyvateli nastal v roce 1980, kdy byli k pobytu přihlášeni pouze 4 trvalí obyvatelé žijící ve 4 domech.

Dnes je v obci Studený celkem 103 obytných objektů, žije zde 28 trvale přihlášených obyvatel. Valná část udržovaných domů slouží k rekreačním účelům.