Rozhledna Studenec
Příběh rozhledny na Studenci je smutný. Přitom tento vrchol pamatuje časy, kdy sem přicházely stovky návštěvníků denně. Ještě předtím však odtud krajinu shlíželi svými přístroji geometrři, kteří zde vybudovali jeden z opěrných bodů zemské triangulační sítě. Svědčil o tom kámen s vytesaným nápisem „Monumentum astronomico-geometricum“, jenž zde byl dlouhou dobu umístěn. V 19. století patřil Studenec do rozsáhlého panství rodu Kinských, kteří velmi dbali na zvelebování svého majetku. Majitel panství kníže Ferdinand Kinský považoval vrchol za natolik důležitý, že jej do map nechal zanést pod názvem Ferdinandův kámen. V roce 1854 na něm nechal kníže Ferdinand Kinský postavit dřevěnou vyhlídkovou věž. S největší pravděpodobností šlo o nejstarší doloženou vyhlídkovou stavbu v tomto koutu Čech. Podle tradovaných zpráv byla po Kleti nejstarší rozhlednou u nás. Podle doložených pramenů však existovalo na našem území již několik obdobných staveb. Po jedenácti letech provozu ji musela v roce 1865 správa panství dát kvůli špatnému stavu strhnout. „V tomto roce byl vrchol Kaltenbergu zalesněn, zmizel krásný výhled“, uvádí Ernst Vater kronikář z Rynartic. Vrchol znovu ožil hlaholem výletníků až v létě roku 1888. Tentokrát se tak stalo díky děčínskému Horskému spolku pro České Švýcarsko (Gebirgsverein für die Böhmische Schweiz). Patřil k nejstarším spolkům na území Čech a Moravy, ne-li vůbec nejstarším. Vznikl 25. 3. 1878 v Děčíně. Od roku 1884 měl spolek sekci v Lísce, od roku 1890 též v České Kamenici a od roku 1909 také v obci Studený. Horský spolek pro České Švýcarsko si zvolil Studený vrch za místo pro postavení své první rozhledny. Podařilo se získat souhlas majitele pozemku i finanční podporu děčínské a českokamenické spořitelny, obcí Česká Kamenice, Chřibská a Líska. Mecenášem byl také významný starosta České Kamenice, textilní podnikatel, továrník Franz Preidl (1810-1889) a další. Franz Preidl byl od začátku své úspěšné podnikatelské dráhy znám jako štědrý mecenáš se silným sociálním cítěním. V České Kamenici nechal na vlastní náklady postavit v roce 1871 chudobinec v ceně více než 30 000 zl., své rodné obci Lísce1) věnoval školní budovu za 10 000 zl., další školu v ceně 7 000 zl. postavil na svém velkostatku v Líšnici na Mostecku. Více než 60 000 zl. věnoval Preidl na rekonstrukci poutní mariánské kaple v České Kamenici, jejíž slavnostní znovuvysvěcení proběhlo 29. června 1885. Tento velkorysý dar ocenil sám papež Lev XIII. a udělil Preidlovi řád svatého Řehoře Velikého. Z Preidlovy pokladny byly pravidelně poukazovány nemalé částky také mnoha zdejším spolkům, charitativním organizacím a nadacím. Preidlův podnikatelský úspěch a zásluhy byly roku 1872 oceněny čestným občanstvím města Česká Kamenice, v červenci 1876 udělením rytířského řádu Františka Josefa a roku 1887 dokonce povýšením do šlechtického stavu Edler von Hassenbrunn.
Z této pocty se však Franz Preidl již dlouho netěšil. Zemřel 28. srpna 1889 na svém zámku v Čížkovicích. Hodnota jeho pozůstalosti byla odhadována na 15 milionů zlatých. Univerzálním dědicem se stal jeho synovec Emanuel Karsch, který se podílel na vedení podniku již za strýcova života. K příležitosti Světové výstavy, která se konala roku 1890 v Paříži, byla podle projektu A. G. Eiffela v roce 1889 postavena Eiffelova věž. Po vzoru pařížské Eiffelovy věže byla roku 1891 v rámci vrcholících příprav na Všeobecnou zemskou jubilejní výstavu konanou v Praze vybudována vyhlídková věž kovové konstrukce na Petříně. Její stavba byla zahájena v březnu 1891 a trvala do 20. srpna téhož roku. V nabídkových katalozích některých mostáren či strojírenských závodů z té doby bylo možné najít konstrukční vzory na vybudování kovových věží – rozhleden. Výstavba rozhledny na Studenci byla zahájena již dva roky před stavbou slavné pařížské Eiffelovy věže. Stavitel Gustav Dittrich už 24. dubna 1888 započal stavbu ne obyčejné dřevěné rozhledny, ale podle soudobého trendu použil železnou konstrukci. Obyvatelé ze širokého okolí považovali za svoji čest, že se mohli podílet na dopravě materiálu pro stavbu rozhledny na vrchol Studence. Rozhledna byla zbudována během několika málo měsíců. Na vrchol kopce Studenec muselo být na jaře roku 1888 dopraveno celkem 9 tun železa. Při stavbě se žádný detail neponechával náhodě, neboť rozhledna měla přetrvat věky. Železná konstrukce byla vytvořena subtilními válcovanými profily spojovanými nýtováním. Vznikla vyhlídková věž o výšce 16,2 m, jejímž středem prochází spirálovité litinové schodiště, ukončené vyhlídkovou plošinou. Ukotvení bylo provedeno do 80 cm vysokých základových betonových bloků pomocí 8 mohutných, více než metr dlouhých a téměř 4 cm silných šroubů. Na vyhlídkovou plošinu pro maximálně 25 návštěvníků vede schodiště s 92 stupni a s několika odpočívadly. Za to vše si dodavatel, Pražská strojírenská akciová společnost Ruston & syn, naúčtoval přibližně 3000 zlatých. Za neuvěřitelné tři měsíce od zahájení stavby se 18. července 1888 uskutečnilo slavnostní vysvěcení rozhledny. O značné přitažlivosti nového vyhlídkového bodu v Lužických horách svědčí i to, že jen do konce roku 1888 na věž vystoupilo více než 5000 návštěvníků. V knize hostů každoročně přibývalo několik tisíc nových zápisů. Přístup na rozhlednu měl však určitý řád. Ke vstupu bylo třeba požádat o doprovod knížecího hajného, vstupné činilo 10 krejcarů2). Zde by se dnes nabízela možnost pro místní obyvatele bez zaměstnání, kteří pobírají sociální podporu a z nichž někteří by možná rádi uplatnili své schopnosti. Již u první dřevěné rozhledny byl stánek s možností občerstvení. Pro značnou oblíbenost místa pět let po otevření kovové rozhledny vyrostla roku 1893 v sousedství věže za peníze knížete Kinského dřevěná horská chata letního hostince „Kinsky Baude“ (č. p. 149, Líska), která poskytovala návštěvníkům občerstvení i noclehy.
Vnitřní stěny hostince byly obloženy leštěným dřevem. K lepšímu přístupu na vrchol Studence vydláždili členové Horského spolku pro České Švýcarsko výstupovou cestu čedičem. Tato práce byla dokončena v roce 1890. I tato stavba je dodnes značnou památkou. Českokamenická sekce horského spolku pro České Švýcarsko zřídila, udržovala a pravidelně značkovala mnoho kilometrů turistických cest kolem města, upravila řadu vyhlídkových bodů (například Pustý zámek) a vybudovala dřevěný hostinec na vrchu Ottenberg u Kunratic a Heidelberg u Huníkova. Od května 1938 byla na vrcholu Studence na nově zřízené pozorovatelně na rozhledně zajišťována i strážní služba, rozhledna však byla stále přístupná pro turisty. Vojáci byli ubytováni v přilehlé horské chatě. Vojenská správa měla zájem najmout si turistickou chatu hraběte Kinského na kótě 736 Studenec a uzavřít z toho důvodu nedalekou rozhlednu. Příslušné smlouvy byly připraveny, ale k jejich podpisu již nedošlo. Na jaře 1945 na samém konci II. světové války byly nařízeny opevňovací práce okolo města Česká Kamenice. Protileteckou obranu mělo podle plánů zajišťovat dělo, které mělo stát poblíž rozhledny. Dnešnímu návštěvníku Studence se naskýtá velmi smutný pohled na chátrající rozhlednu. Výstup na zkorodovanou rozhlednu, o niž desítky let nikdo nepečuje, je hazardováním se životem. Pohled je snad o to smutnější, že jde po rozhledně Slovanka na stejnojmenném vrchu v Jizerských horách mezi obcemi Lučany a Janov nad Nisou o druhou nejstarší železnou rozhlednu v Čechách. Byla – a její torzo do dnešních dnů je – technickou zvláštností. Z ochozu bylo dlouhou dobu vidět daleko do kraje. Koruny okolních stromů přerostly a kovová konstrukce rozhledny, kterou nikdo od II. světové války neošetřoval a neudržoval, začala rezivět a chátrat. Sloužila svému účelu více než sto let. Postupně se však na ní začal projevovat nemilosrdný zub času způsobující korozi konstrukce. Řada z původních 92 schodů se proměnila v rezavý prach a vyhlídková plošina již místy téměř neexistuje. Pokud je člověk hodně hnán dobrodružstvím a zvědavostí, je jeho nebezpečné úsilí při výstupu korunováno pouze zklamáním. Z vršku rozhledny již žádný rozhled není. Tak jako vše ostatní i tato technická památka zaplatila za nezájem a neposkytovanou péči. Prostě se rozpadla, jako bývalá hospoda u její paty, kde kdysi hlaholily hlasy spokojených návštěvníků. Během II. světové války byla horská chata stále v provozu. Ještě v roce 1947 chata na vrcholu Studence stála, jak dokazuje fotografie, pana Franze Fritsche, lesního dělníka ze Studeného (čp. 38) z roku 1947, kterou věnoval jeho syn Josefu Suchánkovi ze Studeného čp. 38. Proč byla asi výletní restaurace s ubytováním na počátku padesátých let minulého století zbořena? Dnes tu z ní najdeme už jen základy se zbytkem zděného sklepa. Na začátku roku 1995 iniciovala Společnost přátel Děčína – Amici Decini – jednání o záchraně rozhledny. Proti rekonstrukci se však vyjádřily Lesy ČR, s. p. i CHKO Lužické hory a rozhledna měla být 30. 5. 1996 stržena.
Těsně před zahájením demontáže však rozhodnutí Ministerstva kultury a Státního ústavu památkové péče bourání zastavilo, protože znalecký posudek zhodnotil rozhlednu jako unikátní technickou památku. Rozhledna byla prohlášena technickou památkou 28. 3. 1997. Společnost přátel Děčína – Amici Decini podnikla kroky k tomu, aby zajistila finanční prostředky – 960.000,- Kč na rekonstrukci. Projekt byl zadán renomované projekční kanceláři ing.arch. Jandáčka z Prahy. Rozhlednu si prohlédl zástupce firmy Prošek a syn, umělecké kovářství ze Zbečna u Křivoklátu, která měla rekonstrukci provádět. Zahájení rekonstrukce bylo naplánováno na jarní měsíce roku 1998 tak, aby ve výročí 110. roku existence rozhledny byla předána k užívání. Ale nestalo se tak. Vyskytly se dva problémy. Prvním byly samozřejmě peníze. Peníze z příslušných fondů musí totiž směřovat k vlastníkovi a ten nebyl znám. Členové spolku Amici Decini se domnívali, že rozhledna je v majetku Lesů ČR s. p., ale ty ji neměly v inventáři. Po pátrání v okresním archívu se dospělo k tomu, že původním vlastníkem byl německý turistický spolek Gebirgsverein für die Böhmische Schweiz. Rozhledna s přilehlou turistickou chatou připadla jako konfiskát KČT, který byl roku 1948 zrušen a poté přidělen Československému tělovýchovnému svazu. V porevoluční době se ke svým právům nikdo nehlásil. Druhým problémem byly technické parametry rekonstrukce. Lesy ČR, s. p. ani Správa CHKO Lužické hory nebyly ochotny stavbu povolit, jelikož by se údajně musela vybudovat zcela nová přístupová cesta a navíc by se musely vykácet stromy na vrcholu kvůli lepšímu výhledu. Problémy převážily, a tak bohužel odvážlivci hazardující svým zdravím šplhají i přes písemný zákaz na zchátralou rozhlednu dál. Její další osud je stále nejistý. Rozhledna se nachází na území přírodní rezervace. Snahy ochránců přírody směřují k omezení počtu návštěvníků těchto nejcennějších přírodních ploch, aby zůstalo zachováno přírodní bohatství. Zároveň je ale ve statutu každé chráněné oblasti podmínka vedoucí k zachování kulturně historických hodnot jako neodmyslitelné součásti krajiny, jak uvádí doc. Ing. arch. Václav Dvořák, CSc., působící na katedře architektury Fakulty stavební ČVUT v Praze. Pozůstatky jejich činnosti jsou patrné všude v okolí. Je třeba se ptát, jak lidé, kteří zde žili, mohli v obtížných klimatických podmínkách a při značně těžkém způsobu obživy ještě budovat s překvapující dokonalostí různé stezky, můstky a další krásné stavby pro rozvoj turistického ruchu. Ten jim však přinášel nejen potěšení z krás krajiny, ale i poměrně významný zdroj příjmů. Nemohlo by tomu konečně tak být i dnes? V dnešních dnech je rozpočet na potencionální opravu konstrukce rozhledny z původní částky navýšen na mnohonásobek. A nejedná se o malé finanční náklady. Pomalu se zde nabízí otázka, zda by již nebylo vhodné povolat k zodpovědnosti zástupce ze zúčastněných stran při dokola se odkládajících jednáních. Pokaždé se totiž najde nějaký další problém, ten se vynese na stůl a je třeba jej opět dál a hlavně dlouze řešit. A tak je znovu možné skutečnou práci odložit a oddálit. Další mnohem závažnější problém však již klepe na naše dveře. Na místě je značně konkrétní obava, aby konstrukce technické památky náhodou neskončila ve sběrných surovinách, rozebrána nenechavci.
