Napoleon a zdravotnictví

 

Bitva u Chlumce po poslední vítězné bitvě u Drážďan, připomínaná v těchto dnech, znamenala před dvěma sty lety pro Napoleona I. počátek ústupu ze slávy. Vliv jeho státnické geniality a organizačních schopností však vnímáme dodnes. Například v organizaci zdravotní péče. Předpisy z doby Napoleonovy vlády se staly základem zdravotních zákonů v ostatních evropských zemích včetně Česka.  

Podle zpráv současníků i jeho lékařů měl Napoleon odpor ke složitým jednáním a procedurám, miloval okamžité náhlé nápady vedoucí k rychlým výsledkům. Dokázal se obklopit odborníky a pozorně jim naslouchat. Sám se přesně dotazoval a okamžitě rozhodoval o záměrech se širokým dopadem. Svými zásahy změnil základy správního, právního, finančního a průmyslového uspořádání země, stanovil zásady vědecké a vzdělávací činnosti, včetně zásadních změn v organizaci zdravotní péče.  

Vykonávání lékařské praxe bylo stanoveno zákonem v roce 1803. Lékařství, chirurgie a výchova lékárníků byly podmíněny čtyřletým studiem zakončeným povinnými zkouškami s obhajobou disertační práce. Popis požadovaných znalostí a dovedností byl zpracován důkladně a velmi detailně. Studium bylo placené, avšak poplatky byly proti předrevoluční době značně nižší ve snaze umožnit studium širším vrstvám. Předpisy byly zpracovány do detailů, například včetně popisu úředního obleku profesorů lékařských fakult či povinnosti bezplatných přednášek. Vzdělávání lékárníků bylo osmileté, povinnými se staly kontrolní inspekce v lékárnách. Byla ustanovena komise povolující nové léčebné prostředky a současně dohlížející na přiměřenou odměnu za objev léku. Byly dokonce vypsány první „granty“ – finanční odměny za výzkum elektřiny. Šlo patrně o přímé navázání na výsledky výzkumů Marata (1).  

K nejvýznamnějším hygienickým opatřením Napoleonovy éry patří nařízení o stavbě studní a čistotě pitné vody, podpoře minerálních pramenů a o desinfekci minerálními vodami (tj. solnými roztoky), o péči o hluchoněmé, žebráky, duševně nemocné, o organizaci nemocniční péče, o opatření proti šíření zápachu a zdraví nebezpečných výparů z manufaktur a dílen, o zakládání hřbitovů a pohřbívání.  K nejdůležitějším nařízením patří císařský dekret z 16. března 1806 o očkování proti neštovicím. Na jeho propagaci byly stanoveny odměny. Pečlivě vedené záznamy uvádějí ve Francii v následujícím roce již 510 953 očkovaných osob (2).  

Požadavky na zdravotní péči byly ovlivněny vojenskými potřebami a poznatky z válečných výprav. Zpracovávání nových surovin ze zámoří, pěstování brambor, kopání odvodních kanálů a především úpravy pitné vody přispěly ke zlepšení životních podmínek. Duševní choroby se začaly léčit, duševně choří přestali být zavíráni do vězení. Rozpoznání chorob, jejich projevů i léčení začalo dostávat svůj řád založený na anatomických studiích a pečlivém zkoumání fyziologických projevů a v neposlední řadě i na využívání nových objevů. Napoleon zavedl vojenský poradní sbor z nejlepších lékařů a chirurgů. Jeho lékaři zavedli pohyblivá nosítka a sanitní povozy tažené koňmi a pohyblivé lazarety, kláštery a kostely sloužily po desinfekčním vykouření sírou, natření dehtem a vymalování vápnem jako nemocnice. V době před asepsí a anestézií se operovalo hlavně rychle. Amputace probíhaly v průběhu několika minut. Obtíže byly hlavně v doléčování zraněných a v léčení nemocných. Velkým problémem byly záněty očí vedoucí až k oslepnutí, tetanus a mor. Toto onemocnění lékaři s Napoleonovým souhlasem nenazývali pravým jménem a neoznačovali ji jako nakažlivou. Napoleon dokonce k zachování dobré nálady a k ochraně před panikou navštívil nemocné v nemocnici. Zdravotnický personál se kromě mytí chránil maskami a ochranným oděvem namočeným v octu. Základem léčby bylo umývání kůže, otevírání hlíz a jejich krytí obvazy. Jako preventivní prostředek proti blechám přenášejícím morovou nákazu objevili vojenští lékaři (Larrey) profylaktický účinek oleje vtíraného do kůže. Ve Španělsku trápila vojáky „madridská kolika“, prudce probíhající a často smrtelně končící střevní zánět. S průjmovými chorobami, tyfem, omrzlinami a se snětí související s válečnými útrapami se potýkala vojska při ruském tažení. K zajímavostem patří zprávy o následcích nemírného požívání nekvalitního alkoholu. 

Sám Napoleon bojoval od dětství s četnými chorobami a čelil jim svou silnou vůlí se snahou svá trápení překonat. Jsou známy jeho problémy s nedostatkem vitaminu D a patrně i s následky zánětu jater. Porucha činnosti štítné žlázy a podvěsku mozkového (hypofýzy) byly v mládí provázeny neurotickými projevy. Intenzivní práce, chudá strava a nedostatek spánku s chronickými kožními chorobami (pravděpodobně ekzémem) spolu s následky prodělané malárie a patrně i tuberkulózy podlomily mladému důstojníkovi zdraví. Své zdravotní problémy překonával Napoleon vůlí a před svým okolím se je snažil skrývat. Stěží jim však odolával zhruba od svých čtyřiceti let. Ztloustl a dopřával si výrazného odpočinku, objevily se deprese. Naplno propadl chorobným stavům v době svého zajetí a vypovězení do nezdravého vlhkého prostředí ostrova Svaté Heleny. Paradoxně právě v té době, kdy nejvíce potřeboval lékařské ošetření, mu nebyla společnost věhlasných francouzských lékařů povolena. Přidaly se problémy s reumatismem, úporný kašel, bolesti hlavy, bolesti zubů a krvácení z dásní, pravděpodobně jako projev nedostatku vitaminu C. Závažné projevy smrtelné choroby se zduřením mízních uzlin, bolestmi v oblasti jater a ledvin, nespavostí, dušností, otoky a s bušením srdce se od roku 1817 zhoršovaly až ke krizi koncem roku 1820. Sil Napoleonovi rychle ubývalo a po zvracení černé tekutiny a zrychlení frekvence srdečního tepu 5. května 1821 v šest hodin odpoledne zemřel.

Stanislav Tůma

Literatura:

1. Chevalier AG. (1940): O stavu přírodních věd a lékařství ve Francii v době Napoleonově. Měsíčník Ciba 7, 9:248-253.

2. Neumann W. (1940): Zdravotnictví v Napoleonově zákonodárství. Měsíčník Ciba 7, 9:275- 276.

 

 

Chirurgové jednoucí k zásahu zdroj měsíčník Ciba, 1940	Chirurgové jednoucí k zásahu zdroj měsíčník Ciba, 1940
Nosítka zdroj měsíčník Ciba, 1940