Napoleon a zdravotnictví
Bitva
u Chlumce po poslední vítězné bitvě u Drážďan,
připomínaná v těchto dnech, znamenala před
dvěma sty lety pro Napoleona I. počátek ústupu ze slávy.
Vliv jeho státnické geniality a organizačních schopností
však vnímáme dodnes. Například v organizaci zdravotní
péče. Předpisy z doby Napoleonovy vlády se
staly základem zdravotních zákonů v ostatních
evropských zemích včetně Česka.
Podle
zpráv současníků i jeho lékařů měl
Napoleon odpor ke složitým jednáním a procedurám, miloval
okamžité náhlé nápady vedoucí k rychlým výsledkům.
Dokázal se obklopit odborníky a pozorně jim naslouchat. Sám
se přesně dotazoval a okamžitě rozhodoval o záměrech
se širokým dopadem. Svými zásahy změnil základy správního,
právního, finančního a průmyslového uspořádání
země, stanovil zásady vědecké a vzdělávací
činnosti, včetně zásadních změn v
organizaci zdravotní péče.
Vykonávání
lékařské praxe bylo stanoveno zákonem v roce 1803.
Lékařství, chirurgie a výchova lékárníků byly
podmíněny čtyřletým studiem zakončeným
povinnými zkouškami s obhajobou disertační práce.
Popis požadovaných znalostí a dovedností byl zpracován důkladně
a velmi detailně. Studium bylo placené, avšak poplatky
byly proti předrevoluční době značně
nižší ve snaze umožnit studium širším vrstvám. Předpisy
byly zpracovány do detailů, například včetně
popisu úředního obleku profesorů lékařských
fakult či povinnosti bezplatných přednášek. Vzdělávání
lékárníků bylo osmileté, povinnými se staly kontrolní
inspekce v lékárnách. Byla ustanovena komise povolující
nové léčebné prostředky a současně dohlížející
na přiměřenou odměnu za objev léku. Byly
dokonce vypsány první „granty“ – finanční odměny
za výzkum elektřiny. Šlo patrně o přímé navázání
na výsledky výzkumů Marata (1).
K nejvýznamnějším
hygienickým opatřením Napoleonovy éry patří nařízení
o stavbě studní a čistotě pitné vody, podpoře
minerálních pramenů a o desinfekci minerálními vodami
(tj. solnými roztoky), o péči o hluchoněmé, žebráky,
duševně nemocné, o organizaci nemocniční péče,
o opatření proti šíření zápachu a zdraví nebezpečných
výparů z manufaktur a dílen, o zakládání hřbitovů
a pohřbívání. K nejdůležitějším
nařízením patří císařský dekret z 16. března
1806 o očkování proti neštovicím. Na jeho propagaci
byly stanoveny odměny. Pečlivě vedené záznamy
uvádějí ve Francii v následujícím roce již 510 953
očkovaných osob (2).
Požadavky
na zdravotní péči byly ovlivněny vojenskými potřebami
a poznatky z válečných výprav. Zpracovávání nových
surovin ze zámoří, pěstování brambor, kopání
odvodních kanálů a především úpravy pitné vody přispěly
ke zlepšení životních podmínek. Duševní choroby se začaly
léčit, duševně choří přestali být zavíráni
do vězení. Rozpoznání chorob, jejich projevů i léčení
začalo dostávat svůj řád založený na
anatomických studiích a pečlivém zkoumání fyziologických
projevů a v neposlední řadě i na využívání
nových objevů. Napoleon zavedl vojenský poradní sbor z nejlepších
lékařů a chirurgů. Jeho lékaři zavedli
pohyblivá nosítka a sanitní povozy tažené koňmi a
pohyblivé lazarety, kláštery a kostely sloužily po desinfekčním
vykouření sírou, natření dehtem a vymalování vápnem
jako nemocnice. V době před asepsí a anestézií
se operovalo hlavně rychle. Amputace probíhaly v průběhu
několika minut. Obtíže byly hlavně v doléčování
zraněných a v léčení nemocných. Velkým problémem
byly záněty očí vedoucí až k oslepnutí,
tetanus a mor. Toto onemocnění lékaři s Napoleonovým
souhlasem nenazývali pravým jménem a neoznačovali ji
jako nakažlivou. Napoleon dokonce k zachování dobré nálady
a k ochraně před panikou navštívil nemocné v nemocnici.
Zdravotnický personál se kromě mytí chránil maskami a
ochranným oděvem namočeným v octu. Základem léčby
bylo umývání kůže, otevírání hlíz a jejich krytí
obvazy. Jako preventivní prostředek proti blechám přenášejícím
morovou nákazu objevili vojenští lékaři (Larrey)
profylaktický účinek oleje vtíraného do kůže. Ve
Španělsku trápila vojáky „madridská kolika“, prudce
probíhající a často smrtelně končící střevní
zánět. S průjmovými chorobami, tyfem,
omrzlinami a se snětí související s válečnými
útrapami se potýkala vojska při ruském tažení. K zajímavostem
patří zprávy o následcích nemírného požívání
nekvalitního alkoholu.
Sám
Napoleon bojoval od dětství s četnými chorobami
a čelil jim svou silnou vůlí se snahou svá trápení
překonat. Jsou známy jeho problémy s nedostatkem
vitaminu D a patrně i s následky zánětu jater.
Porucha činnosti štítné žlázy a podvěsku mozkového
(hypofýzy) byly v mládí provázeny neurotickými
projevy. Intenzivní práce, chudá strava a nedostatek spánku
s chronickými kožními chorobami (pravděpodobně
ekzémem) spolu s následky prodělané malárie a
patrně i tuberkulózy podlomily mladému důstojníkovi
zdraví. Své zdravotní problémy překonával Napoleon vůlí
a před svým okolím se je snažil skrývat. Stěží
jim však odolával zhruba od svých čtyřiceti let.
Ztloustl a dopřával si výrazného odpočinku,
objevily se deprese. Naplno propadl chorobným stavům v době
svého zajetí a vypovězení do nezdravého vlhkého prostředí
ostrova Svaté Heleny. Paradoxně právě v té době,
kdy nejvíce potřeboval lékařské ošetření, mu
nebyla společnost věhlasných francouzských lékařů
povolena. Přidaly se problémy s reumatismem, úporný
kašel, bolesti hlavy, bolesti zubů a krvácení z dásní,
pravděpodobně jako projev nedostatku vitaminu C. Závažné
projevy smrtelné choroby se zduřením mízních uzlin,
bolestmi v oblasti jater a ledvin, nespavostí, dušností,
otoky a s bušením srdce se od roku 1817 zhoršovaly až
ke krizi koncem roku 1820. Sil Napoleonovi rychle ubývalo a po
zvracení černé tekutiny a zrychlení frekvence srdečního
tepu 5. května 1821 v šest hodin odpoledne zemřel.
Stanislav
Tůma
Literatura:
1.
Chevalier AG. (1940): O stavu přírodních věd a lékařství
ve Francii v době Napoleonově.
2. Neumann
W. (1940): Zdravotnictví v Napoleonově zákonodárství.
Měsíčník Ciba 7, 9:275-