Historie obcí Studený a Lipnice
Přípotoční „lánová“
obec Studený (Kaltenbach), leží v údolí Studeného potoka (Kaltenbachtal) pod severozápadními svahy Studence (Kaltenberg) a
Bukoviny, asi 8 km severně od České Kamenice při
silnici do Dolní Chřibské. Chudý, odlehlý, zvláštní
romantický kraj. Krajina plná tajemství a vnitřního půvabu,
pískovcově skalnatá, kopcovitá, plná lesnaté krásy.
Kraj, který do sebe vtahuje zvláštní magickou silou, z níž
se nelze vymanit. Kolik krásy a tajemství pronikne hluboko do
nitra a navždy tam zůstane, až zatoužíš seznámit se s těmi,
kdo jeho krásu odkryli dávno před tebou. Ti lidé ale již
většinou nežijí, jsou dávno mrtvi. Přesto je tak lákavé
dozvědět se mnohem více o krajině plné tajemství
a o historii tohoto místa.
Za vlády krále českého,
rakouského, štýrského a korutanského vévody, markraběte
moravského a pána naonského přístavu Přemysla
Otakara II. dosáhl český stát obrovského rozmachu,
který přinesly nejenom vojenské výboje, ale hlavně
rozmach měst, obcí a rozkvět řemesel. Na pozvání
Přemysla II. přicházejí do Čech obyvatelé z jiných
zemí, aby za různé značné úlevy zakládali a
budovali nové obce a vesnice všude tam, kde byl dosud dostatek
nevyužité půdy. Nejsilnější skupinou z nového
obyvatelstva byli Němci, kteří převážili původně
slovanské obyvatelstvo. V každém případě
tehdy české země prošly obrovskou modernizací, která
se dá srovnat asi s průmyslovou revolucí v 19.
století. Byla to stavba měst, kolonizace, totální přestavba
společnosti na středověký model pána a poddaného.
Tím se české země začlenily do procesu, kterým
vznikala moderní Evropa. V 60. letech 13. století tedy probíhala
v Čechách vrcholná středověká kolonizace, která
byla po roce 1280 v hrubých rysech ukončena. Když už
byly osídleny snáze přístupné nížiny, kolonizace se přesunula
i do horských oblastí. Z té doby jsou na Českokamenicku
typické „lesní lánové
vsi“. Dlouhé vesnice, táhnoucí se často podél
vodních toků, výrazně převažují nad místními
sídelními typy. Vyznačují se do té doby neobvyklou
pravidelností, s níž byl ke každému stavení přiměřen
jeden dlouhý pruh půdy. Při zakládání vesnic lokátor
vyměřil v určené oblasti jednotlivé příděly
půdy, na kterých se usadili sedláci. Půdu měli
od vrchnosti propůjčenou (lehen), proto mluvíme o
lenním vztahu a příděl půdy se nazýval lán.
Zemědělská půda se táhla od stavení směrem
k lesu. Majitelé domů byli pevně spojeni se svým
hospodářským zázemím. V blízkosti komunikace a
potoka lze spíš odhalit usedlosti, které vznikaly až v pozdější
době. K jejich gruntům už často nepatřily
polnosti a pokud ano, bývaly hůře přístupné,
vzdálené od usedlosti. Jejich majitelé se převážně
živili řemeslem. Méně výhodné polohy podél cest v prolukách
a na okrajích obce bývaly domovem spíše sociálně slabších
vrstev obyvatel. Ovšem i zde je možné najít řadu výjimek
jako je poloha pily nebo mlýna. Organizátorem probíhající
kolonizace byl pravděpodobně někdo z rodu Markvartů, snad samotný Markvart
ze Šarfenštejna - Ostrého.
Nejstarší nepochybný
doklad z této oblasti je o České Kamenici, a váže
se k roku 1352. Tehdy byl v Čechách po dlouhé
době vybírán takzvaný „papežský desátek“ - daň,
kterou muselo odevzdat duchovenstvo papežské kurii ze všech
svých příjmů. Do zachovaného seznamu desátků,
které odevzdali kněží z celých Čech, si papežský
výběrčí poznamenal rovněž faru, kterou označil
jako „Kemenycz oppidum“.
Kromě existence zdejšího farního kostela dokládá rovněž,
že Česká Kamenice již tehdy byla městem. Za latinským
výrazem „oppidum“ -
město, městečko - se skrývá městská obec
se svými právy a výsadami tak jak ji poznáváme z mladších
pramenů. Je proto zřejmé, že Česká Kamenice
jako město byla založena již řadu let před
rokem 1352. V roce 1380 udělil Jan
z Michalovic České Kamenici právo vést městskou
knihu, která je druhou nejstarší městskou knihou na území
Čech. První skutečná listina je z ledna 1383. Během
svého pobytu udělil touto listinou Jan z Michalovic měšťanům
České Kamenice, stejně jako obyvatelům Chřibské
a ostatních vesnic, které náležely k obvodu městského
soudu, právo dědit majetek v širokém okruhu příbuzných
v rámci panství. V té době vznikly v bezprostředním
okolí České Kamenice vsi Kunratice (1281 - Kundrátova
ves, 1380 Kunradsdorf - Kunratice). Soudí se proto, že vsi
nesou jméno svých lokátorů - podnikatelů, kterým pán
půdy ověřil vysazení vsi a kteří se poté
stávali dědičnými rychtáři. Dalšími
vesnicemi byly Jánská (1380), Veselé (1381), Kerhartice
(1382) či Líska (1398). Lipnice (německy Limpach)
je zmiňována již od roku 1392
ve jménu rodiny Limpacherů
a tak se zdá, že již tehdy existovala i tato ves. Jméno místa
„Limpach“ (z toho také jeho překlad do češtiny
jako Lipnice po roce 1945) se většinou vysvětluje
jako „Lindenbach -
Lipový potok“. Ve dvacátých letech se poukazovalo na možnou
souvislost se starým názvem lipnických rolí „Lincht“
podle „Lenne“ = špičatý
javor, tedy původně „Lennebach“.
Není možné ani vyloučit, že jméno mělo vyjádřit
protiklad ke jménu Studený potok a mělo původně
znít „Lindbach“ =
vlažnější potok. Pokud se týká příslušnosti k panství,
prodělala Lipnice stejný vývoj jako Studený. Jako nejčastější
známka o existenci místa se uvádějí zmínky o jménech
osob „Peter Limpacher“
a „Jekel Lympecherz son“
z let 1392, resp. 1401 v kamenické městské
knize. Snad se zde jednalo o majitele Limbauerhofu,
který měl být dědičným statkem. Samotné jméno
osady se uvádí v letech 1457, 1460, 1543 (o 1515), 1614,
1619 a 1635 jako „Limpach“, „Lympach“
a „Limpoch“ v českém
centrálním archivu (Dvorské a zemské desky). Ještě
roku 1720 je zmiňováno jméno Limbach
= Lipnice na Müllerově
mapě Čech z roku 1720. Vzhledem k blízkosti
Studeného a faktu, že obce Lipnice a Studený vždy tvořily
jeden celek, je možné předpokládat, že i zde již v té
době vznikla lesní lánová ves. Z této doby však
není doložena žádná písemná zpráva o jeho existenci.
Struktura jeho plužiny však napovídá, že pravděpodobně
ves Studený již existovala.
Poprvé je písemně
osada Studený zmiňována roku 1428 jako Kaltenbach
(Studený potok). Údajně je pojmenována podle pramene
neobvykle chladné vody (asi okolo 1,25 st. C) vyvěrající
na severovýchodním svahu Studence – Kaltenberg (Studený vrch). Studený vrch dosahující
výšky 736 m n.m je výrazný, ze všech stran zdaleka viditelný
rozložitý čedičový vrch o široké základně.
Leží asi 4 km severovýchodně od České
Kamenice mezi osadami Studený
a Líska.
Je nejzápadnější dominantou Lužických hor. Studený
potok protéká hlubokým skalnatým údolím mezi Studeným
vrchem a Bukovinou přes osadu Studený
a vlévá se do Chřibské Kamenice. Od svého založení
Studený patřil k šarfenštenskému panství a po roce
1535 k nově zřízenému českokamenickému panství,
jehož součástí zůstal až do správní reformy v
roce 1850.
V městské knize
České Kamenice z roku 1451; byl zmíněn nějaký
„Nickel Tewsenner“, syn Barbory
Tewsenerin z „Kaldenbachu“ - Studeného. Ve stejném zdroji je roku 1457
zmíněn i “Nickel
z Caldenbachu“ (Milein
Peter z Dolního Prysku versus sestra Nickela Bucheho ze Studeného; Nickel byl v té době ve
vojsku, usedlost prozatímně užíval Milein,
měl ji dle práva v případě potřeby
uvolnit švagrovi, či jeho potomkům.) V roce 1488
se o místě psalo jako o Kaldenbachu. Další staré zmínky
pocházejí z Dvorských lenních desek a Zemských desek,
a sice 1457 „Kaldinbach“,
1543 (o 1515 „v Kaldinbachu“),
1547 „Kaldenbach“.
Roku 1570 byl rychtářem ve Studeném Nickel
Schubert. Roku 1647 se objevuje ještě název „Kaldenpach“.
I v českých záznamech zůstalo místní jméno
nepřeloženo. V seznamu robot kamenického panství z roku
1639 se píše o Kaltenbachu - “vyčistí „Schwarzer Hiller“ (obyvatelé
měli v robotních povinnostech i práce na senoseči,
toho roku je plnili na Schwarzer Hiller Räumichtu).
Od té doby se dále setkáváme téměř výhradně
jen s moderním způsobem psaní jména obce Kaltenbach.
Studený a Lipnice spadaly
pod farnost městského farního kostela svatého Jakuba v České
Kamenici a byly stejně jako tento kostel od poloviny šestnáctého
století až do roku 1630 luteránské. Po Bílé Hoře
muselo obyvatelstvo tak jako v celých Čechách
konvertovat ke katolické víře. Obyvatelé poslušně
vykonávali všechny závazky ukládané katolickou naukou a
vrchností ale mnozí z nich po večerech tajně
sloužili v rodinném kruhu postaru obřady, jak jim
velela jejich vlastní duše. Po Bílé Hoře tvořily
českokamenickou farnost obce Česká Kamenice, Horní
Kamenice, Dolní Kamenice, Kunratice, Filipov, Lipnice, Studený,
Líska, Horní Prysk, Dolní Prysk, Falknov, Mlýny, Kamenický
Šenov, Jánská, Všemily, Srbská Kamenice a Jetřichovice.
Na krátkou dobu byla v druhé polovině 16. století obec
Studený přifařena ke kostelu zasvěcenému Janu
Nepomuckému v Jetřichovicích. Pro komplikace však
byla obec po krátké době opět přičleněna
k farnosti Česká Kamenice. Matriky pro Studený a
Lipnici jsou, stejně jako všechny ostatní kostelní knihy
České Kamenice, uchovány již od roku 1630.
V roce 1654 měla obec
Studený 30 domů, z nichž jeden sloužil jako šenk. Údajně nejstaršími domy v obci byla usedlost (v pozdější
době) „U Zimmerů“
s čp. 19 a 20., kde bývala prý i dědičná
rychta, jak ve své kronice uvádí Ernst Vater z Rynartic. V městské knize z té
doby je uvedeno, že na pozemcích Kaltenbachu - Studeného žije
13 sedláků, 3 zahradníci a 14 domkářů. Jména
sedláků (majitelů 10 až 15 štrychů orné půdy)
zněla: Austen, Král, Krauß(e), Löhnert,
Stelzig; jména půlláníků (polosedláků, v majetku
měli 3 až 4 štrychy): Austen,
Fiedler, Hübel, Kepert (2), Richter,
Stelzig, Zeckert. Výčep
včetně 15 štrychů půdy vlastnil Austen
Martin. Jeden sedlák obchodoval s dobytkem. Domkáři
se nechávali najímat jako nádeníci, 5 z nich vyrábělo
šindele. V Lipnici roku 1654 žilo 6 sedláků
(majitelů 6 až 12 štrychů orné půdy) a 3 domkáři
na pozemku obce, dohromady zde tedy bylo 8 domů. Z domkářů
byli dva označeni jako muzikanti. Jména sedláků zněla:
Eschler, Hübel,
Lehnert, Palme a Schiffner.V
roce 1713 měla Lipnice o jeden dům více než 60 let předtím
a měla tedy 9 domů. Jeden obyvatel byl brusičem a
4 chodili jako podomní obchodníci. V Müllerově mapě
z roku 1720, Josefínské mapě z roku 1781/82 a v
záznamech topografa Schillera
(1787), který zde uvádí 17 domů (čísel popisných),
je uvedena jako Limbach.
Teprve u topografa Sommera
(1833) se znovu vynořuje psaní názvu obce jako „Limpach“.
Tento název se pak již konečně ustaluje. Tehdy měla
Lipnice (Limpach) 23
domů a 152 obyvatel. Podle sčítání lidu z roku
1869 a 1890 žilo v Lipnici pokaždé 141 obyvatel, v roce
1910 to bylo 144 osob, samí Němci. Nejčastější
příjmení v Lipnici byla v roce 1934: Schiffner
(7), Rehnelt, Richter, Schiefner,
Stelzig (vždy po 2).
V roce 1717 bylo ve
Studeném registrováno 18 hospodářů a 19 domkářů.
Mezi obyvateli byli 4 obchodníci s obilím, 1 forman, 1
sklenář, 1 mlynář s jednokolovým mlýnem a 4
cestující obchodníci. V letech 1724 - 1727 je Studený
na českokamenickém panství zařazen ve skupině
lidnatosti do IV. stupně k dalším 7 obcím s počtem
obyvatel 301 – 400 – jsou to obce Rynartice, Krásný Buk, Jánská,
Líska, Kunratice, Studený a Horní Chřibská. Lipnice má
počet obyvatel do 100. V„Topografie des Königreiches Böhmen, Kreis Leitmeritz“ z roku
1787 Schiller Jaroslav
zaznamenává ve Studeném 67 čísel a - jak již bylo
uvedeno - v Lipnici 17 čísel. Roku 1833 je uváděn
Studený jako selská vesnice mající 78 domů a 428
obyvatel, 1 školu a 1 mlýn. Lipnice měla v roce 1717
jen 9 domů, ale do roku 1833 jejich počet
vzrostl na 23; osada dosáhla v tom roce nejvyššího
počtu 152 obyvatel.
V letech 1724 - 1727
je Studený na českokamenickém panství zařazen ve
skupině lidnatosti do IV stupně k dalším 7 obcím s počtem
obyvatel 301 – 400 – jsou to obce Rynartice, Krásný Buk, Jánská,
Líska, Kunratice, Studený a Horní Chřibská.
Soudní
pravomoci převzaly od 1. července 1850 nově vytvořené
okresní soudy. V politickém okrese Děčín vznikly tři
okresní soudy s přibližně stejně velkými
obvody: Děčín, Benešov a Česká Kamenice. Do
českokamenického soudního okresu spadaly celkem 23
katastrální obce se 14 osadami o celkové rozloze 184 m2 a s
24 155 obyvateli. Česko Kamenický okresní soud byl oprávněn
řešit pouze civilní žaloby do sporné částky 500
zl. a drobné delikty (přestupky) a vedl agendu pozemkových
knih. Závažnější trestná činnost spadala pod
pravomoc okresního soudu v Děčíně. Součástí
Českokamenického soudního okresu se staly především
obce bývalého panství ( v závorkách jsou uvedeny jejich
osady): Česká Kamenice (Pekelský Důl), Dolní
Kamenice (Filipov, Huníkov), Dolní Prysk, Horní Kamenice
(Vesnička) Horní Prysk, Jánská, Jetřichovice (Zadní
Jetřichovice), Kamenická Nová Víska, Kamenický Šenov,
Kerhartice, Kunratice, Líska, Mistrovice (Nový Oldřichov),
Mlýny (Dolní Falknov), Nová Oleška, Štely (Prácheň),
Rynartice, Srbská Kamenice, Stará Oleška (Lužná, Okrouhlík),
Studený (Lipnice), Veselé (Veselíčko, Markvartice, Víska
pod Lesy), Všemily a Vysoká Lípa.
I
v 19. století připadaly obce Studený a Lipnice pod českokamenický
děkanát.
Obecní
úřad Studený zaznamenal v roce 1850 nejvyšší počet obyvatel - 684 osob. K obecní správě
obce Studený náležela od roku 1850, kdy byl ustanoven pojem
politické obce, i osada Lipnice. Tato osada, jak svědčí
fond obce z té doby, měla vlastní osadní výbor,
osadní radu a osadního starostu. V roce 1857 žilo ve
Studeném 554 obyvatel. Do roku 1869 se stav obyvatelstva snížil
již na 539, žijících v 89 domech. Podle příručky
„Vollständiges
Ortschaften Verzeichnis“ z roku 1882 bylo podle sčítání v roce 1880 v celé
politické obci, to znamená Studený a Lipnice, 642 obyvatel, z toho
ve Studeném bylo 484 obyvatel v 91 domech a v Lipnici
158 v 32 domech. Roku 1890 uvádí tato příručka
počet obyvatel ve Studeném 392 a v Lipnici 141. Tento stav
se však do roku 1930 ve Studeném snížil na 77 obydlených
domů, ve kterých žilo 264 obyvatel. Poštovní úřad
v České Kamenici oznámil roku 1932, že je ve Studeném
celkem 73 domů, z nich 8 neobydlených. Žilo zde v tuto
dobu 264 obyvatel. V roce 1934 bylo v obci Studený
obydleno 69 domů a přihlášeno bylo již jen 67
majitelů domů s celkem 264 obyvateli. Ostatní domy
byly již neobydlené.
Válečné ztráty obce
Studený během II. světové války obnášely 30 padlých
a pohřešovaných. V percentuálním vyjádření
se 17 % - vyjádřeno podle mužského obyvatelstva v roce
1939 – patřily k nejvyšším v celém kraji Děčín-Podmokly
(Bodenbach).
Do roku 1945 byla obec
Studený osídlena téměř výhradně Němci,
jejichž odsun započal v červenci toho roku. V letech
1945 – 1946 byli odsunuti až na zcela nepatrné výjimky téměř
všichni obyvatelé Studeného. Během roku 1946, bylo
obyvatelstvo v obci z malé části smíšené ještě
s původním. Výměna obyvatelstva byla definitivně
dokončena až roku 1947. V roce 1959 se nacházelo téměř
60 % dřívějších obyvatel za Studeného ve Spolkové
republice Německo a 40 % v bývalé Německé
demokratické republice.
Většina chalup přišla
o své obyvatele – zemědělce a zemědělské
dělníky, zahradníky, domkáře, tkalce, nádeníky, pěstitele
zeleniny, různé řemeslníky, obchodníky a hostinské,
majitele mlýna a pily i jejich zaměstnance. Na jejich místo
přicházeli v průběhu podzimu 1945 noví osídlenci
české a slovenské národnosti a také dvě rodiny
reemigrantů Čechů z Volyně. Zcela první
příchozí byli z řad „romantických hazardérů“,
kteří neměli co ztratit a v řadě případů
spoléhali na bezpracné zisky. Kromě těchto
„zlatokopů“ ale přicházeli i lidé, kteří
chtěli a někteří z nich i uměli na majetku,
zbylém po německých majitelích, skutečně
hospodařit. Jen do některých domů přišli
noví obyvatelé. Radikálně se změnil charakter celé
obce. Pouze malá část z prvních osídlenců se
zde však usadila natrvalo. Noví obyvatelé neměli dlouho
k nově nabyté domovině žádný vztah.
Po válce bylo zničeno
mnoho cenných dokumentů, které bychom dnes vyvažovali
zlatem. Tak například veškeré knihy z jednotlivých
domů a rodinné fotografie a písemnosti původních
obyvatel byly svezeny do jedné stodoly. Fotografie a písemnosti
skončily v ohni, knihy byly odevzdány do sběru
starého papíru. Děti ze studenecké jednotřídní školy
počtu sedmnácti školáků vyhrály díky tomu
celorepublikově I. místo ve sběru starého papíru a
za odměnu jely na výlet do Prahy, kde navštívily Divadlo
Spejbla a Hurvínka. Tenkrát však byla doba hektická, plná
emocí a nikdo nepomyslel na historii místa.
Osídlenců nebylo
dost, aby zabrali všechny usedlosti. Majetek, který zbyl po Němcích,
byl v první vlně „divokého odsunu“ odvezen,
rozkraden a zničen. Uprázdněné a zdemolované
domy, které nebyly obsazeny vůbec, byly během času
totálně a nenapravitelně zničeny. Domy rychle chátraly,
když v nich nikdo nebydlel, nikdo jim nevěnoval žádnou péči
a nedával jim svoji lásku. Nikdo v nich nežil svůj život
a osud, němě čekaly na svůj zánik. Některé
z nich zcela záhadně vyhořely, některým
pomohl poslušný aktivní člověk, ostatní zdolal neúprosný
zub času. Obec Studený se proměnila v místo,
kde se přestalo žít. Zachovala se nepatrná část
materiálních hodnot, kulturní duchovní hodnoty zanikly
dokonale. Původní duch místa byl silně poškozen.
Teprve chůzí po cestách, které náhle nesmyslně končí,
podél zídek vybraného kamení, které neoddělují louky
a pole, po stranách příkopů u silnice s na kost
černými pahýly jabloní a višní, teprve chůzí
kolem zbytků lidských obydlí objevíme, co vše skutečně
zmizelo. Vesnice byla dosídlena jen částečně.
Co zbylo, mohli k rekreačním účelům získat
různí uchazeči. Na podzim roku 1946 obsadili chalupy
různé hodnoty - zbytky těch, které neobsadili noví
osídlenci - tzv.
rekreanti převážně z Prahy. Domy byly
laciné a bylo jich tolik, že neměly relativně žádnou
cenu. Motorem záchrany mnohých obytných domů se do
budoucna stali „chalupáři“ svojí chvályhodnou péčí
o chalupy.
V roce 1950 žilo v obci
po odsunu německého obyvatelstva po roce 1945 53 nově
dosídlených lidí. Někteří z nich byli
rekreanti žijící zde v důchodu. Také oni mají zásluhu,
že mnoho z 59 domů, které v obci z té
doby zbyly, ještě slouží alespoň jako rekreační
objekty.
Na základech mnohdy velmi
pěkných, nenávratně zničených, domů jsou
od roku 1968 překotně stavěny novodobé chaty a
do obce se pozvolna začíná vracet život. Nejnižší počet
obydlených domů trvalými obyvateli nastal v roce
1980, kdy byli k pobytu přihlášeni pouze 4 trvalí
obyvatelé žijící ve 4 domech.
Dnes je v obci Studený
celkem 103 obytných objektů, žije zde 28 trvale přihlášených
obyvatel. Valná část udržovaných domů slouží k rekreačním
účelům.