DOZVUKY BITVY U KOLÍNA ROKU 1757 V SEVERNÍCH ČECHÁCH

250leté výročí bitev z roku 1757

 

Výstava fotografií "DOZVUKY BITVY U KOLÍNA ROKU 1757 V SEVERNÍCH ČECHÁCH"

Fotogalerie                                        

Sponzoři

           

DOZVUKY BITVY U KOLÍNA ROKU 1757 V SEVERNÍCH ČECHÁCH

 

Letos, v červenci 2007,uplynulo 250 let od krvavého prusko - rakouského střetnutí, k němuž došlo v průběhu sedmileté války v roce 1757 v prostoru mezi Českou Kamenicí a Chřibskou. Bitva byla nejvýznamnější vojenskou akcí v historii území Lužických hor i Českého Švýcarska.

Vše začalo po smrti Karla VI. 1), jímž vymřela po meči i Habsburská dynastie. V souladu s pragmatickou sankcí, která byla roku 1713 uznána evropskými panovníky, nastoupila na trůn dcera Karla VI., římskoněmecká císařovna, česká a uherská královna, rakouská arcivévodkyně Marie Terezie 2). Přestože se evropští monarchové a říšská knížata zavázali pragmatickou sankci respektovat, začali po císařově smrti pohlížet na habsburské impérium jako na lákavou kořist. Pro Habsburskou monarchii začal boj o přežití. Okolní země, především pak pruský král Bedřich II., chtěly habsburské dědictví rozdělit válkou. Největším nebezpečím byl bojovný pruský král Fridrich (Bedřich) II. „Veliký“3). Po nástupu tehdy mladičké panovnice nebyly její politické začátky vůbec lehké. První větší problém se vyskytl v prosinci 1740, kdy Fridrich II. bez vypovězení války vpadl do Slezska. Za slezských válek, hlavně však v době sedmileté války, utrpělo i Českokamenicko značné škody vpádem pruských vojsk, poprvé v roce 1756, kdy vojáci plukovníka Wely obsadili město, zničili úrodu, zrekvírovali potraviny a několik domů vyrabovali.

V dubnu 1757, druhým rokem sedmileté války, vytáhl pruský král Bedřich II. se stodvacetitisícovou armádou do Čech. Po nerozhodném průběhu válečných operací v roce 1756 vpadla 22. 4. 1757 pruská vojska do Čech třemi proudy a 6. 5. došlo k bitvě u Štěrbohol, v níž padl maršál Schwerin. Praha byla pak sedm týdnů obléhána. Vítězný král Bedřich II. vyšel zatím vstříc pomocným rakouským sborům Daunovým, a tak došlo 18. června 1757 k památné bitvě u Kolína-Křečhoře. Pruský král byl poprvé v regulérní bitvě poražen císařsko-královskou armádou. Na památku vítězství založila císařovna vojenský řád kříže Marie Terezie, a maršálek hrabě Leopold Daun stal se prvním velkokřižníkem. Velké pomníky zde hlásají slávu mladé chasy klatovské, která k večeru rozhodla bitvu, když po odražení četných útoků odmítli pruští granátníci nastoupit přes královo spílání do boje. Král pak přespal inkognito v obchodním stánku v Nymburce, podařilo se mu dostat ku Praze a odvést obléhající vojsko do Litoměřic. Tam pasivně setrval s velkým dílem vojska a pobízel k boji ustupující část pod vedením prince bavorského a králova bratra Augusta Viléma, jemuž odevzdal velení. Chtěl se stůj co stůj udržet v Čechách, ale vítězný maršálek Daun, ač byl u Kolína lehce raněn, táhl za východní armádou, a stále ji napadal zleva i zprava pod vedením generálů Morocze a Nadastiho. Tak donutil prince Augusta Viléma vyklidit Mladou Boleslav a Doksy. Generál Morocze vyrazil 8. 7. k Zákupům, 14. 7. obsadil Mimoň, 15. 7. se dokonce šťastně zmocnil Jablonného v Podještědí, kde kapituloval generál Puttkammer, který se nedočkal pomoci. Tím bylo přerušeno spojení se Žitavou a pruská vojska musila nastoupit kvapný ústup z Lípy oklikou přes Českou Kamenici a Varnsdorf. Zatím se na levém křídle probili Pálfyovi husaři přes Benešov nad Ploučnicí do Děčína a potopili tam část lodí s nákladem potravin pro Litoměřice. Pěchota levého rakouského křídla, sbory Hadíkův a Kleefeldův, předstihla Prusy u České Kamenice a obsadila svahy Studeného vrchu. Českokameničtí je mohli sledovat od 16. července.

Ve dnech 18. – 20. července 1757, měsíc po vítězné bitvě u Kolína, se tři dny v okolí Českokamenicka bojovalo. Pruská armáda se v noci z 18. července pokusila projít s množstvím zavazadel, munice a zásob přes Horní Kamenici a Lísku do Chřibské a dál k severu. V Horní Lísce došlo k urputným bojům o vozy s municí a zásobami. Byly dopravovány pod ochranou čtyř pěších jednotek a jednoho jízdního pluku. Protože byla mimořádně tmavá noc, svítili si vojáci lucernami a pochodněmi na cestu. Osvětlený noční průvod v průsmyku nad Lískou napadly ze tří stran rakouské jednotky generála Becka. Nepřítel vytvořil hradbu z vozů a povolal na pomoc část vojska z Chřibské. Dne 19. července se na trasách mezi Lískou a Kunraticemi bojovalo se střídavým štěstím až do večera. Poté, co císařští napadli Prusy a odehnali ochranu od vozů, následoval pruský protiútok, který vnesl zmatek do rakouských řad, takže některé oddíly se znovu zformovaly až u Mlýnů. Zásluhou rychtáře a mlynáře Ferdinanda Emdlera se rozprášené části vojska znovu soustředily. Po urputných bojích, které se protáhly i do dalšího dne, se museli Prusové stáhnout. Mnoho zavazadel munice a vozů s proviantem musilo být zničeno, takže použitelná kořist rakouského vojska nebyla příliš veliká. Ranění z celodenního boje byli ještě další dny soustřeďováni v hájovně, která stála tenkrát jižněji. Mrtví byli pohřbeni na lesní mýtině, kde byla později při budování silnice z České Kamenice do Chřibské nově postavena hájovna. Ztráty na obou stranách byly mimořádně veliké a v chřibské kronice se mluví o kupách mrtvol. Nad hroby vojáků tenkrát připevnili na mohutný buk u cesty kříž. Za čas se sedlu mezi Javorem a Širokým vrchem, pasece, lesovně i místu začalo říkat "U Křížového buku" ("Bei der Kreuzbuche"). Později, když buk pokáceli, vyměnili i kříž. Kolemjdoucí před ním smekali, i když většinou již neměli o příčině zřízení kříže ponětí. Tato tradice obměňování kříže přetrvala do dnešních časů. Někdy po roce 1980 jej vyměnil Jiří Marek z Chmelnice u Děčína. Když bývalá hájovna dostala nové majitele, postavili po roce 1995 při silnici jiný vysoký dřevěný kříž z trámů. Naposledy jej vyměnil roku 2002 Petr Zámiš z Děčína - Starého Města. U příležitosti 250letého výročí těchto bojů byl v červenci 2007 opět kříž nově postaven. Tentokrát jej nechal vyrobit nový majitel bývalé hájovny U Křížového buku pan Bedřich Hamák.

 

Během bojů byla nejvíce postižena Chřibská, ale ani Krásná Lípa nevyšla lacino, když už nehledíme k osadám Lísce a Kunraticím, které se octly v centru válečné vřavy. Vzniklo mnoho škod v lesích, na lukách i ve všech osadách, odkud obyvatelstvo prchlo a kam se vrátilo až po ukončení bojů. Rozebralo také většinu zavazadel jako náhradu za utrpěné škody a konečně i za vydřené výpalné, jež stačil nepřítel i v tísni ukládat. S prušáckou řízností byla brána i rukojmí. Ztráty v řadách pruského vojska byly mimořádně veliké. I Rakušané zaznamenali 72 mrtvých a 94 raněných. Ustupující Prusové zvolili cestu přes Studený, kde se odehrály neméně krvavé boje. Zde byli 19. července navečer přepadeni čtyřmi sbory generála Hadíka, které měly k dispozici osm děl. Po krátké bitvě ukořistili vojáci 46 plných vozů a 186 koní. Poté, co Prusům dorazily posily, došlo k protiútoku, který byl odražen generálem Kleefeldem a protáhl se až do ranního rozbřesku. Poslední fáze toho střetnutí se odehrála 20. července před Studeným.4)

Boje kolem Studence skončily 21. července 1757. I zde se podařilo Prusům - byť se ztrátou zavazadel - projít. Také tady byly boje velmi těžké. Rakušané napočítali celkem 164 mrtvých a 264 zraněných. Převládali mezi nimi Slovinci, Chorvati a Varaždinci. Prusové měli 486 padlých, 135 zajatých a 423 zběhů. Následujícího dne na svatou Máří Magdalenu 22. července byla mrtvá těla pohřbena v rokli u nedalekého pole do hromadných hrobů. Místu u silnice do Studeného, kde byly ještě počátkem 20. století vidět zarostlé pahorky hrobů, se až do roku 1945 říkalo Čakrtovy hroby („Tschakerts Massengräber, Tschakertsche Gruber“), podle majitele pozemku Tschakerta z  čp. 47.

V kronice Ernsta Vatera z Rynartic je uvedeno, že podle pověsti měla být ve Studeném ukrývána vojenská pokladna nedaleko „Großvotaborn“ (skalního převisu před Großen Abschne). Tam měla být také nalezena.

Prusové sice ztratili své vybavení a zásoby, ale podařilo se jim projít. Princ August Vilém byl jako velitel operace podroben za její neúspěch drtivé kritice krále Bedřicha, který tehdy pobýval ještě v Litoměřicích a svým vojákům posílal jen pochybné rady a ošklivé výtky. Ve skutečnosti zde pruští vojáci dělali, co bylo v jejich silách, aby se vymkli z obklíčení. Koncem roku se pruská armáda znovu zkonsolidovala a do konce roku 1763 dál vedla válku. Hlavním bojištěm se stalo Slezsko. Habsburská monarchie nakonec získala za cenu značných obětí ztracený velmocenský respekt a uhájila Čechy a Moravu před Prusy a pruským vlivem. Přišla však definitivně o větší část Slezska a nedokázala zabránit pruskému království - „dědičnému nepříteli“ - ve vzestupu mezi evropské mocnosti.

Ještě koncem 19. století se v lesích a na polích, kde boje probíhaly, nacházela munice a zbytky zbraní z tohoto krvavého střetnutí.

K uctění památky padlých vojáků z obou znepřátelených stran nechal počátkem 20. století v roce 1903 vysloužilý důstojník Eduard Lehmann z Chřibské postavit pomník v těsné blízkosti hromadných „Čakrtových hrobů“ u Studeného. Na pomníku jsou zobrazeny zkřížené šavle věnčené dubem a vavřínem a na soklu je nápis: "Zbudováno 23. srpna 1903 Eduardem Lehmannem."

 

Zpráva v místních novinách ze srpna 1903 o odhalení a posvěcení památníku uvádí:

24. t. m. byl na tzv. Čakertových hrobech poblíž Studeného slavnostně odhalen a zasvěcen památník padlých. Byl zhotoven ze světlého pískovce ve tvaru obelisku na památku padlých vojáků v bitvě roku 1757.

Této impozantní a patriotické slavnosti se kromě sdružení veteránů z blízka i daleka zúčastnila zesílená rota c. k. 94. pěšího pluku pod vedením kapitána. Přítomna byla rovněž delegace štábních a vyšších důstojníků 94. pěšího pluku, c. k. úředníci a zdejší duchovenstvo, dále mnoho čestných hostů mezi kterými byli členové zastupitelstva města, okresu a severočeského dělostřeleckého pluku. Okresního hejtmana zastupoval p. hrabě Huyn.

Ve 3 hodiny odpoledne se seřadil uprostřed obce průvod. Potom se dal slavnostní průvod, v jehož čele kráčeli slavnostní hosté, delegace žen a obecní zastupitelé Studeného, do pohybu směrem k památníku.

Tam byl již přítomen tisícihlavý dav lidu. Starosta Studeného pan Hieke vystoupil na slavnostní tribunu a pozdravil všechny přítomné.

Jako první řečník pronesl projev poslanec Gustav Nowak, který byl prošpikován pravým patriotismem a jadrným němectvím. Ve své slavnostní řeči uvedl, že tato tryzna je na počest padlých, kteří před 150 lety na tomto místě obětovali životy pro vlast. Použil přitom úryvek z Homéra – „je krásné a slavné zemřít pro svou vlast. Dále načrtl historii sedmileté války mezi císařovnou Marií Terezií a králem Bedřichem Velikým. Bitva u Studeného proběhla 18. a 19. července 1757. Padlí byli pohřbeni na tomto místě 22. července. Řečník citoval Ranní píseň jezdců:

Včera ještě na hrdých koních,

dnes s prostřelenou hrudí,

zítra do chladného hrobu uloženi.

Pan Nowak podotkl, že zde spolu odpočívají přítel i nepřítel, popsal těžký úděl vojenského života v 18. století. Chválil skutečnost, že dnes žijeme v hlubokém míru pod slavnou vládou našeho císaře Franz Josefa. Jí můžeme blahořečit, že svým statečným padlým za císaře a vlast staví takovéto památníky. Čest těm – kterým sláva patří, budiž náš dík. Vzpomněl rovněž pověstí o zakopaných válečných pokladnách a pokladech z dřívějších dob. Konstatoval, že na tomto místě je poklad snadno nalezitelný – je to věrnost a láska k císaři a vlasti, která je charakterizována tímto památníkem. Patriotismus, s kterým rakouský němec ve všech polohách a v každém čase jedná, je charakterizován slovy básníka Grillparzera v roce 1848 k otci Radeckému – „V našem táboře je Rakousko a braňte se tento poklad násilím zničit“.

Pan Nowak uzavřel svůj proslov slovy: „Zdravíme památník, který nám stále připomíná věrnost naši i těch, kteří přijdou po nás. Jednohlasně provoláváme – Jeho jasnosti, náš milovaný císaři a pane, vrchní veliteli naší slavné armády – Franz Josefe I. a jeho věrnému spojenci, potomku našeho smělého nepřítele z roku 1757, císaři a králi pruskému Wilhelmu II. třikrát vivat“.

Potom zahrála vojenská hudba státní hymnu.

Památník potom posvětil děkan P. Wenzel a na závěr vojáci vystřelili tři salvy.

Po modlitbách duchovních zahrála vojenská hudba Kornerovu bitevní modlitbu. Účastníci pokládali na schody památníku množství věnců.

Jako druhý řečník promluvil kaplan pater Hille. Jeho proslov byl obsahově podobný předchozímu projevu. Z dějin poznáváme, že národ, který má pevný patriotismus, odolá všem útokům, ale pokud láska k vlasti je nahlodána, přinese to i neštěstí tomuto národu. Vybídl k pevnému semknutí slovy: „Majetek a krev pro našeho císaře, majetek a krev pro vlast“!

Na závěr poděkoval pan Lehmann, autor památníku, všem, kteří přispěli k jeho zřízení, jakož i všem, kteří se zúčastnili oslav. Díky patří hlavně c. k. armádě, mužskému pěveckému sboru z Chřibské, který mistrně přednesl své vystoupení.

Pochodem účastníků před čestnými hosty skončila oslava, která všem zůstane v paměti.

Podle zpráv ze Studeného se obec na tuto slavnost vyzdobila množstvím květů, praporů; střílely se salvy z moždířů. Slečna Ida Patzeltová (z rodiny řídícího učitele pana Wenzla Patzelta ze školy ve Studeném,) ve slavnostním proslovu vyzdvihla Lehmannovy zásluhy a předala mu kytici květin a poděkovala za dílo pro vlast. Lehmann poděkoval slovy, že se bude i nadále starat o vojenské hroby, pomníky padlých, stejně tak bude dle svých možností pečovat o vojenské veterány, jejich vdovy a siroty. V podvečer slavnosti narušila vichřice, přesto si všichni odnášeli krásný dojem.

 

Vlevo vedle tohoto pomníku byl 19. 7 1906 odhalen druhý pomník, který má tvar štíhlého komolého jehlanu. Na čelní stěně pomníku je nápis : “Na paměť zde pochovaných rakouských a pruských vojáků, kteří padli v boji 19. a 20. července 1757. Bůh dejž jim věčný mír.”

Oba pomníky byly z polní cesty, kde byly původně postaveny v roce 1912, přemístěny těsně k silnici. Do dnešních dnů stojí na severozápadním úpatí Studence po pravé straně silnice, asi 350 m za obcí Studený směrem na Kunratice. Jsou pískovcové a stojí vedle sebe.

 

Oba byly po poslední válce povaleny, takže se přerazily na několik kusů. V září 1967 je pan Okrouhlický (čp. 69) a pan Čuba (čp. 27) opět sestavili. V roce 1973 byly oba pomníky znovu povaleny a shozeny ze stráně do přilehlé rokle. Na místo k silnici je postavil pan Řeřicha (Eč. 32) společně s panem Mervínským st. (Eč. 68). Ještě jednou se poničených pomníčků ujali a opravili je manželé Juřenovi (Eč. 22). V srpnu 1996 byl levý pomník odvezen a roku 1997 v listopadu se jej podařilo nahradit přesnou replikou, jelikož originál byl již neopravitelný. Peníze na opravu obstarala Amy Arends ze státu Michigan v USA z fondu SPA Amerických mírových sborů. Pracovala jako jejich členka na Správě CHKO Labské pískovce v Děčíně v  letech 1994 až 1997. Přispěla i při jiných projektech, ale hlavně netradičním způsobem oživila práci svých spolupracovníků. Práci ve své dílně v Děčíně-Podmoklech provedl kameník, kovář a restaurátor pan Jan Pokorný.

Další pomník z roku 1906 stojí při rozcestí v sedle mezi Javorem a Zlatým vrchem. Také ten vytesal českokamenický sochař Julius Hermann. Po druhé světové válce byl pomník několikrát rozvalen a znovu postaven roku 1984, proto byl velmi otlučen a nápis na něm již takřka nečitelný. O důkladnou renovaci se v roce 2003 postaral státní podnik Lesy České republiky, který opravou pověřil opět kameníka Jana Pokorného. Na komolém jehlanu bývala umístěna bílá holubice s dubovým listem, která se nedochovala, ani nebyla obnovena. Opravený pomník byl z kamenické dílny převezen na své stanoviště 17. 9. 2003. Na podstavci jsou zkřížené šavle věnčené dubem a vavřínem. Na přední straně pomníku stojí německý nápis tohoto znění: "K uctění památky padlých udatných rakouských a pruských válečníků, kteří tu ve věrném plnění povinností ve dnech 18. až 21. července 1757 padli hrdinnou smrtí za císaře, krále a vlast. Bůh dejž jim věčný mír."

 

Z Lehmannovy pozůstalosti se dochovala fotografie zobrazující právě dokončený pomník u Lísky, u něhož stojí, zřejmě čestnou stráž, chlapec a děvče, Lehmannova vnoučata.

Lehmannovou zásluhou byly také postaveny válečné pomníky v Chřibské, Dolní Chřibské, Rybništi a v saském Hochkirchu. Na zeď kostela v Prysku nechal v roce 1908 instalovat pamětní desku c. k. poručíku Blaschkowitzovi, který padl při šarvátce s Prusy a byl zde 20. 7. 1757 pohřben. Deska se zachovala dodnes.

V den svátku sv. Magdaleny – 22. 7. roku 2007 - uplynulo již 250 let od dne, kdy byla těla mrtvých vojáků pohřbena na pozemcích místního sedláka Tschakerta, majitele statku čp. 47 ve Studeném.

Ve dnech 20.-21. 7. 2007 uspořádalo Občanské sdružení Studený a Lipnice k tomuto významnému výročí vzpomínkovou akci spojenou s prezentací střetnutí rakouských a pruských vojsk pod Studencem a uctěním památky padlých vojáků.

 

 

Poznatky:

Kolektiv autorů: Česká Kamenice , Studio REMA´93 z České Lípy, 2002

Stein K.: Pomníčky Lužických hor a Českého Švýcarska 2005

webovské stránky Lužické hory a České Švýcarsko

 

Vysvětlivky:

1)        Karel VI. - 1. října 1685 Vídeň20. října 1740 Vídeň císař římský, arcivévoda rakouský a král uherský.

2)        Marie Terezie narodila se 13. 5. 1717, vládla od roku 1740 do roku 1780 a zemřela 29. 11. 1780.

3)         Fridrich (Bedřich) II. „Veliký“ 1740 - 1786.

4)        Jedna z cest spojujících Lísku a Chřibskou vedla v této době okrajem Studence, přes okraj obce Lipnice a obce Studený. Bývala to původní cesta do Studeného vedoucí k prvním domů v obci čp. 19 a 20, kde patrně byla dědičná rychta a šenk. Tato cesta se přestala využívat až po vybudování prašné silnice spojující Studený s Českou Kamenicí přes Kunratice a Lipnici a to v roce 1820.