250leté výročí bitev z roku 1757
Výstava fotografií "DOZVUKY BITVY U KOLÍNA ROKU 1757 V SEVERNÍCH ČECHÁCH"
DOZVUKY
BITVY U KOLÍNA ROKU 1757 V SEVERNÍCH ČECHÁCH
Letos, v červenci
2007,uplynulo 250 let od krvavého prusko - rakouského střetnutí,
k němuž došlo v průběhu sedmileté války
v roce 1757 v prostoru mezi Českou Kamenicí a Chřibskou.
Bitva byla nejvýznamnější vojenskou akcí v historii
území Lužických hor i Českého Švýcarska.
Vše začalo po smrti Karla
VI.
1), jímž
vymřela po meči i Habsburská
dynastie. V souladu s pragmatickou sankcí, která
byla roku 1713 uznána evropskými panovníky, nastoupila na trůn
dcera Karla VI., římskoněmecká císařovna,
česká a uherská královna, rakouská arcivévodkyně Marie
Terezie 2).
Přestože se evropští monarchové a říšská knížata
zavázali pragmatickou sankci respektovat, začali po císařově
smrti pohlížet na habsburské impérium jako na lákavou kořist.
Pro Habsburskou monarchii začal boj o přežití. Okolní země, především pak pruský král Bedřich II., chtěly habsburské dědictví rozdělit
válkou. Největším nebezpečím
byl bojovný pruský král
Fridrich (Bedřich) II. „Veliký“3). Po
nástupu tehdy mladičké panovnice nebyly její politické
začátky vůbec lehké. První větší problém se
vyskytl v prosinci 1740, kdy Fridrich II. bez vypovězení
války vpadl do Slezska. Za slezských válek, hlavně však
v době sedmileté války, utrpělo i Českokamenicko
značné škody vpádem pruských vojsk, poprvé v roce
1756, kdy vojáci plukovníka Wely obsadili město,
zničili úrodu, zrekvírovali potraviny a několik domů
vyrabovali.
V dubnu 1757, druhým
rokem sedmileté války, vytáhl pruský
král Bedřich
II. se stodvacetitisícovou armádou do Čech. Po
nerozhodném průběhu válečných operací v roce
1756 vpadla 22. 4. 1757 pruská vojska do Čech třemi
proudy a 6. 5. došlo k bitvě u Štěrbohol, v níž
padl maršál Schwerin. Praha byla pak sedm týdnů obléhána. Vítězný
král Bedřich II. vyšel zatím vstříc pomocným
rakouským sborům Daunovým, a tak došlo 18. června 1757 k památné bitvě
u Kolína-Křečhoře. Pruský král byl poprvé v regulérní
bitvě poražen císařsko-královskou armádou. Na památku
vítězství založila císařovna
vojenský řád kříže
Marie Terezie, a maršálek hrabě Leopold Daun
stal se prvním velkokřižníkem. Velké pomníky
zde hlásají slávu mladé chasy klatovské, která k večeru
rozhodla bitvu, když po odražení četných útoků
odmítli pruští granátníci nastoupit přes královo spílání
do boje. Král pak přespal inkognito v obchodním stánku
v Nymburce, podařilo se mu dostat ku Praze a odvést
obléhající vojsko do Litoměřic. Tam pasivně
setrval s velkým dílem vojska a pobízel k boji
ustupující část pod vedením prince bavorského a králova
bratra Augusta Viléma, jemuž odevzdal velení. Chtěl se
stůj co stůj udržet v Čechách, ale vítězný
maršálek Daun, ač byl u Kolína lehce raněn, táhl
za východní armádou, a stále ji napadal zleva i zprava pod
vedením generálů Morocze
a Nadastiho. Tak
donutil prince Augusta Viléma vyklidit Mladou Boleslav a Doksy.
Generál Morocze vyrazil 8. 7. k Zákupům, 14. 7.
obsadil Mimoň, 15. 7. se dokonce šťastně zmocnil
Jablonného v Podještědí, kde kapituloval generál Puttkammer, který se nedočkal pomoci. Tím bylo přerušeno
spojení se Žitavou a pruská vojska musila nastoupit kvapný
ústup z Lípy oklikou přes Českou Kamenici a
Varnsdorf. Zatím se na levém křídle probili Pálfyovi husaři přes Benešov nad Ploučnicí do Děčína
a potopili tam část lodí s nákladem potravin pro
Litoměřice. Pěchota levého rakouského křídla,
sbory Hadíkův a
Kleefeldův, předstihla Prusy u České Kamenice a
obsadila svahy Studeného vrchu. Českokameničtí je
mohli sledovat od 16. července.
Ve dnech 18. – 20. července
1757, měsíc po vítězné bitvě u Kolína, se tři
dny v okolí Českokamenicka bojovalo. Pruská armáda
se v noci z 18. července pokusila projít s množstvím
zavazadel, munice a zásob přes Horní Kamenici a Lísku do
Chřibské a dál k severu. V Horní Lísce došlo
k urputným bojům o vozy s municí a zásobami.
Byly dopravovány pod ochranou čtyř pěších
jednotek a jednoho jízdního pluku. Protože byla mimořádně
tmavá noc, svítili si vojáci lucernami a pochodněmi na
cestu. Osvětlený noční průvod v průsmyku
nad Lískou napadly ze tří stran rakouské jednotky generála
Becka. Nepřítel vytvořil hradbu z vozů a
povolal na pomoc část vojska z Chřibské. Dne
19. července se na trasách mezi Lískou a Kunraticemi
bojovalo se střídavým štěstím až do večera.
Poté, co císařští napadli Prusy a odehnali ochranu od
vozů, následoval pruský protiútok, který vnesl zmatek
do rakouských řad, takže některé oddíly se znovu
zformovaly až u Mlýnů. Zásluhou rychtáře a mlynáře
Ferdinanda Emdlera se
rozprášené části vojska znovu soustředily. Po
urputných bojích, které se protáhly i do dalšího dne, se
museli Prusové stáhnout. Mnoho zavazadel munice a vozů s
proviantem musilo být zničeno, takže použitelná kořist
rakouského vojska nebyla příliš veliká. Ranění z celodenního
boje byli ještě další dny soustřeďováni v hájovně,
která stála tenkrát jižněji. Mrtví byli pohřbeni
na lesní mýtině, kde byla později při budování
silnice z České Kamenice do Chřibské nově
postavena hájovna. Ztráty na obou stranách byly mimořádně
veliké a v chřibské kronice se mluví o kupách
mrtvol. Nad hroby vojáků tenkrát připevnili na
mohutný buk u cesty kříž. Za čas se sedlu mezi
Javorem a Širokým vrchem, pasece, lesovně i místu začalo
říkat "U Křížového
buku" ("Bei
der Kreuzbuche"). Později, když buk pokáceli,
vyměnili i kříž. Kolemjdoucí před ním
smekali, i když většinou již neměli o příčině
zřízení kříže ponětí. Tato tradice obměňování
kříže přetrvala do dnešních časů. Někdy
po roce 1980 jej vyměnil Jiří
Marek z Chmelnice u Děčína. Když
bývalá hájovna dostala nové majitele, postavili po roce 1995
při silnici jiný vysoký dřevěný kříž z
trámů. Naposledy jej vyměnil
roku 2002 Petr Zámiš z Děčína - Starého Města. U příležitosti
250letého výročí těchto bojů byl v červenci
2007 opět kříž nově postaven. Tentokrát jej
nechal vyrobit nový majitel bývalé hájovny U Křížového
buku pan Bedřich Hamák.
Během bojů byla
nejvíce postižena Chřibská, ale ani Krásná Lípa nevyšla
lacino, když už nehledíme k osadám Lísce a Kunraticím,
které se octly v centru válečné vřavy. Vzniklo
mnoho škod v lesích, na lukách i ve všech osadách,
odkud obyvatelstvo prchlo a kam se vrátilo až po ukončení
bojů. Rozebralo také většinu zavazadel jako náhradu
za utrpěné škody a konečně i za vydřené výpalné,
jež stačil nepřítel i v tísni ukládat. S prušáckou
řízností byla brána i rukojmí. Ztráty v řadách
pruského vojska byly mimořádně veliké. I Rakušané
zaznamenali 72 mrtvých a 94 raněných. Ustupující Prusové
zvolili cestu přes Studený, kde se odehrály neméně
krvavé boje. Zde byli 19. července navečer přepadeni
čtyřmi sbory generála Hadíka, které měly k dispozici
osm děl. Po krátké bitvě ukořistili vojáci 46
plných vozů a 186 koní. Poté, co Prusům dorazily
posily, došlo k protiútoku, který byl odražen generálem
Kleefeldem a protáhl se až do ranního rozbřesku. Poslední
fáze toho střetnutí se odehrála 20. července před
Studeným.4)
Boje kolem Studence skončily
21. července 1757. I zde se podařilo Prusům - byť
se ztrátou zavazadel - projít. Také tady byly boje velmi těžké.
Rakušané napočítali celkem 164 mrtvých a 264 zraněných.
Převládali mezi nimi Slovinci, Chorvati a Varaždinci.
Prusové měli 486 padlých, 135 zajatých a 423 zběhů.
Následujícího dne na svatou Máří Magdalenu 22. července
byla mrtvá těla pohřbena v rokli u nedalekého
pole do hromadných hrobů. Místu u silnice do Studeného,
kde byly ještě počátkem 20. století vidět
zarostlé pahorky hrobů, se až do roku 1945 říkalo Čakrtovy
hroby („Tschakerts Massengräber,
Tschakertsche Gruber“), podle majitele pozemku Tschakerta
z čp. 47.
V kronice Ernsta
Vatera z Rynartic je uvedeno, že podle pověsti měla
být ve Studeném ukrývána vojenská pokladna nedaleko „Großvotaborn“
(skalního převisu před Großen
Abschne). Tam měla být také nalezena.
Prusové sice ztratili své
vybavení a zásoby, ale podařilo se jim projít. Princ
August Vilém byl jako velitel operace podroben za její neúspěch
drtivé kritice krále Bedřicha, který tehdy pobýval ještě
v Litoměřicích a svým vojákům posílal
jen pochybné rady a ošklivé výtky. Ve skutečnosti zde
pruští vojáci dělali, co bylo v jejich silách, aby
se vymkli z obklíčení. Koncem roku se pruská armáda
znovu zkonsolidovala a do konce roku 1763 dál vedla válku.
Hlavním bojištěm se stalo Slezsko. Habsburská monarchie
nakonec získala za cenu značných obětí ztracený
velmocenský respekt a uhájila Čechy a Moravu před
Prusy a pruským vlivem. Přišla však definitivně o větší
část Slezska a nedokázala zabránit pruskému království
- „dědičnému nepříteli“ - ve vzestupu mezi
evropské mocnosti.
Ještě koncem 19.
století se v lesích a na polích, kde boje probíhaly,
nacházela munice a zbytky zbraní z tohoto krvavého střetnutí.
K uctění památky
padlých vojáků z obou znepřátelených stran
nechal počátkem 20. století v roce 1903 vysloužilý
důstojník Eduard
Lehmann z Chřibské postavit pomník v těsné
blízkosti hromadných „Čakrtových hrobů“ u
Studeného. Na pomníku jsou zobrazeny zkřížené šavle věnčené
dubem a vavřínem a na soklu je nápis: "Zbudováno 23. srpna
1903 Eduardem Lehmannem."
Zpráva
v místních novinách ze srpna 1903 o odhalení a posvěcení
památníku uvádí:
24. t. m. byl na tzv. Čakertových hrobech poblíž
Studeného slavnostně odhalen a zasvěcen památník
padlých. Byl zhotoven ze světlého pískovce ve tvaru
obelisku na památku padlých vojáků v bitvě
roku 1757.
Této impozantní a patriotické slavnosti se kromě sdružení veteránů
z blízka i daleka zúčastnila zesílená rota c. k.
94. pěšího pluku pod vedením kapitána. Přítomna
byla rovněž delegace štábních a vyšších důstojníků
94. pěšího pluku, c. k. úředníci a zdejší
duchovenstvo, dále mnoho čestných hostů mezi kterými
byli členové zastupitelstva města, okresu a severočeského
dělostřeleckého pluku. Okresního hejtmana zastupoval
p. hrabě Huyn.
Ve 3 hodiny odpoledne se seřadil uprostřed obce průvod.
Potom se dal slavnostní průvod, v jehož čele kráčeli
slavnostní hosté, delegace žen a obecní zastupitelé Studeného,
do pohybu směrem k památníku.
Tam byl již přítomen tisícihlavý dav lidu. Starosta Studeného
pan Hieke vystoupil
na slavnostní tribunu a pozdravil všechny přítomné.
Jako první řečník pronesl projev poslanec Gustav
Nowak, který byl prošpikován pravým patriotismem a jadrným
němectvím. Ve své slavnostní řeči uvedl, že
tato tryzna je na počest padlých, kteří před
150 lety na tomto místě obětovali životy pro vlast.
Použil přitom úryvek z Homéra – „je krásné a slavné zemřít pro svou vlast“.
Dále načrtl historii sedmileté války mezi císařovnou
Marií Terezií a králem
Bedřichem Velikým.
Bitva u Studeného proběhla 18. a 19. července 1757.
Padlí byli pohřbeni na tomto místě 22. července.
Řečník citoval Ranní píseň jezdců:
Včera ještě na hrdých koních,
dnes s prostřelenou hrudí,
zítra do chladného hrobu uloženi.
Pan Nowak podotkl, že zde spolu odpočívají přítel
i nepřítel, popsal těžký úděl vojenského života
v 18. století. Chválil skutečnost, že dnes žijeme
v hlubokém míru pod slavnou vládou našeho císaře Franz
Josefa. Jí můžeme blahořečit, že svým
statečným padlým za císaře a vlast staví takovéto
památníky. Čest těm – kterým sláva patří,
budiž náš dík. Vzpomněl rovněž pověstí o
zakopaných válečných pokladnách a pokladech z dřívějších
dob. Konstatoval, že na tomto místě je poklad snadno
nalezitelný – je to věrnost a láska k císaři
a vlasti, která je charakterizována tímto památníkem.
Patriotismus, s kterým rakouský němec ve všech
polohách a v každém čase jedná, je charakterizován
slovy básníka Grillparzera
v roce 1848 k otci Radeckému
– „V našem táboře je Rakousko a braňte se
tento poklad násilím zničit“.
Pan Nowak uzavřel svůj proslov slovy: „Zdravíme památník,
který nám stále připomíná věrnost naši i těch,
kteří přijdou po nás. Jednohlasně provoláváme
– Jeho jasnosti, náš milovaný císaři a pane, vrchní
veliteli naší slavné armády – Franz Josefe I. a jeho věrnému
spojenci, potomku našeho smělého nepřítele z roku
1757, císaři a králi pruskému Wilhelmu
II. třikrát vivat“.
Potom zahrála vojenská hudba státní hymnu.
Památník potom posvětil děkan P.
Wenzel a na závěr vojáci vystřelili tři
salvy.
Po modlitbách duchovních zahrála vojenská hudba Kornerovu bitevní
modlitbu. Účastníci pokládali na schody památníku množství
věnců.
Jako druhý řečník promluvil kaplan pater Hille. Jeho proslov byl obsahově podobný předchozímu
projevu. Z dějin poznáváme, že národ, který má
pevný patriotismus, odolá všem útokům, ale pokud láska
k vlasti je nahlodána, přinese to i neštěstí
tomuto národu. Vybídl k pevnému semknutí slovy:
„Majetek a krev pro našeho císaře, majetek a krev pro
vlast“!
Na závěr poděkoval pan Lehmann,
autor památníku, všem, kteří přispěli k jeho
zřízení, jakož i všem, kteří se zúčastnili
oslav. Díky patří hlavně c. k. armádě, mužskému
pěveckému sboru z Chřibské, který mistrně
přednesl své vystoupení.
Pochodem účastníků před čestnými hosty skončila
oslava, která všem zůstane v paměti.
Podle
zpráv ze Studeného se obec na tuto slavnost vyzdobila množstvím
květů, praporů; střílely se salvy z moždířů.
Slečna Ida Patzeltová
(z rodiny řídícího učitele pana Wenzla Patzelta
ze školy ve Studeném,) ve slavnostním proslovu vyzdvihla
Lehmannovy zásluhy a předala mu kytici květin a
poděkovala za dílo pro vlast. Lehmann poděkoval
slovy, že se bude i nadále starat o vojenské hroby,
pomníky padlých, stejně tak bude dle svých možností pečovat
o vojenské veterány, jejich vdovy a siroty. V podvečer
slavnosti narušila vichřice, přesto si všichni odnášeli
krásný dojem.
Vlevo vedle tohoto pomníku
byl 19. 7 1906 odhalen druhý pomník, který má tvar štíhlého
komolého jehlanu. Na čelní stěně pomníku je nápis
: “Na paměť zde pochovaných rakouských a pruských
vojáků, kteří padli v boji 19. a 20. července
1757. Bůh dejž jim věčný mír.”
Oba pomníky byly z polní
cesty, kde byly původně postaveny v roce 1912, přemístěny
těsně k silnici. Do dnešních dnů stojí na severozápadním
úpatí Studence po pravé straně silnice, asi 350 m
za obcí Studený směrem na Kunratice. Jsou pískovcové
a stojí vedle sebe.
Oba byly po poslední
válce povaleny, takže se přerazily na několik
kusů. V září 1967 je pan Okrouhlický
(čp. 69) a pan Čuba
(čp. 27) opět sestavili. V roce 1973 byly oba pomníky znovu
povaleny a shozeny ze stráně do přilehlé rokle. Na místo
k silnici je postavil pan Řeřicha
(Eč. 32) společně s panem Mervínským
st. (Eč. 68). Ještě jednou se poničených
pomníčků ujali a opravili je manželé Juřenovi (Eč. 22). V srpnu 1996 byl levý pomník
odvezen a roku 1997 v listopadu se jej podařilo
nahradit přesnou replikou, jelikož originál byl již
neopravitelný. Peníze na opravu
obstarala Amy Arends
ze státu Michigan v USA z fondu SPA
Amerických mírových sborů. Pracovala jako jejich členka
na Správě CHKO Labské pískovce v Děčíně
v letech 1994 až 1997. Přispěla i při
jiných projektech, ale hlavně netradičním způsobem
oživila práci svých spolupracovníků. Práci ve své
dílně v Děčíně-Podmoklech provedl
kameník, kovář a restaurátor pan Jan
Pokorný.
Další pomník z roku 1906
stojí při rozcestí v sedle mezi Javorem a Zlatým vrchem.
Také ten vytesal českokamenický sochař Julius
Hermann. Po druhé světové válce byl pomník několikrát
rozvalen a znovu postaven roku 1984, proto byl velmi otlučen
a nápis na něm již takřka nečitelný.
O důkladnou renovaci se v roce 2003 postaral státní
podnik Lesy České republiky, který opravou pověřil
opět kameníka Jana Pokorného. Na komolém
jehlanu bývala umístěna bílá holubice s dubovým
listem, která se nedochovala, ani nebyla obnovena.
Opravený pomník byl z kamenické dílny převezen na své
stanoviště 17. 9. 2003. Na podstavci jsou zkřížené
šavle věnčené dubem a vavřínem. Na přední
straně pomníku stojí německý nápis tohoto znění:
"K uctění
památky padlých udatných rakouských a pruských válečníků,
kteří tu ve věrném plnění povinností ve dnech
18. až 21. července 1757 padli hrdinnou smrtí
za císaře, krále a vlast. Bůh dejž jim věčný
mír."
Z Lehmannovy pozůstalosti
se dochovala fotografie zobrazující právě dokončený
pomník u Lísky, u něhož stojí, zřejmě
čestnou stráž, chlapec a děvče, Lehmannova
vnoučata.
Lehmannovou zásluhou byly
také postaveny válečné pomníky
v Chřibské, Dolní Chřibské, Rybništi a v saském
Hochkirchu. Na zeď kostela v Prysku nechal v roce 1908
instalovat pamětní desku c. k. poručíku Blaschkowitzovi,
který padl při šarvátce s Prusy a byl zde 20.
7. 1757 pohřben. Deska se zachovala dodnes.
V den svátku sv.
Magdaleny – 22. 7. roku 2007 - uplynulo již 250 let od dne,
kdy byla těla mrtvých vojáků pohřbena na pozemcích
místního sedláka Tschakerta, majitele statku čp. 47 ve Studeném.
Ve
dnech 20.-21. 7. 2007 uspořádalo Občanské sdružení
Studený a Lipnice k tomuto významnému výročí
vzpomínkovou akci spojenou s prezentací střetnutí
rakouských a pruských vojsk pod Studencem a uctěním památky
padlých vojáků.
Poznatky:
Kolektiv
autorů: Česká
Kamenice , Studio
REMA´93 z České Lípy, 2002
Stein
K.: Pomníčky Lužických
hor a Českého Švýcarska 2005
webovské
stránky Lužické hory a
České Švýcarsko
Vysvětlivky:
1) Karel
VI. -
1.
října 1685 Vídeň
– 20.
října 1740 Vídeň
císař římský,
arcivévoda rakouský
a král uherský.
2) Marie
Terezie narodila se 13.
5. 1717, vládla od roku 1740 do roku 1780 a zemřela 29.
11. 1780.
3)
Fridrich
(Bedřich) II. „Veliký“
1740 - 1786.
4) Jedna z cest
spojujících Lísku a Chřibskou vedla v této době
okrajem Studence, přes okraj obce Lipnice a obce Studený.
Bývala to původní cesta do Studeného vedoucí k prvním
domů v obci čp.